Alois Rašín: solidarita celého národa je důležitější než boj menšiny s většinou

Solidarita národa.

Dr. Alois Rašín.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Většinou mohu přivésti menšinu bud k mlčení, podrobení se nebo k zoufalému odboji. Kdo nechce umlčeli menšiny ani vyvolati jejího odboje, hledí docíliti shody ve jménu vyššího cíle, vyšší jednotky, hledí dojiti k solidaritě všech, ne shnilým kompromisem, nýbrž odložením vypjatých strannických, třídních, kastovních zájmů a názorů a uvažováním o věcech s hlediska širšího, většího celku.

Solidarita je proto vyšší forma organisace nějakého celku než vláda menšiny i vláda většiny. Ona je základem snah po poměrném zastoupení, po ochraně menšin, v ní kotví idea sebeurčení malých národů. Většina značí boj proti menšině, chcete-li, vítězství nad menšinou. Je sice potřebný tento boj a tyto zápasy. Je falešná organisace, v níž by platilo neobmezené veto, libovůle „niepozwolam“.

Jsou však v každém celku, v každém národě věci, na něž nikdo se nedívá strannicky, nerozhoduje strannický názor a převaha, nýbrž dohoda.

My Čechové jako národ to dobře známe. Ústřední Matice školská, Národní Jednoty naše jsou organisace, vyplynuvší ze solidarity národní a nesené touto solidaritou.

Sokolstvo, naše velikolepá organisace národní při pronikavé kázni vybudováno je na zásadě solidarity uvnitř i na venek. Všecko jiné vrstvení v národě na třídy, stavy, strany, nemá dojiti zde výrazu, má činy určovati jen jeden velký zájem, v bratrství všech má mluviti jen národ.

Umění nízko cení tendenční projevy, strannicky a třídně vypiaté, chce vyjadřovali celkové národní snažení, národní vůli, národní cítění, nemluví o národě a přece jeho perem, štětcem, dlátem, tóny mluví národ, rozezvučí v každém srdci bez rozdílu nejjemnější struny a cizinec pozoruje a slyše projevy národního umění cítí, že k němu nemluví jen umělec, nýbrž osobitý duch národa.

Všecko národní snažení směřuje k solidaritě. Měla by politika činili výminku, mělo by skutečně býti jejím trvalým cílem zachovati třídní zápasy, povýšili na nedotknutelný princip pouhou vládu většiny, nikoli vládu všech? Může jen politika a politické strany se poznání, že vyšší formou je solidarita národa?

Ve výročí projevu českých spisovatelů třeba vzpomínat té doby. Tehda projev českých spisovatelů probudil ducha české národní solidarity. Odfoukl jako chmýří všecku třídnost, umělůstky, nanesené některými politiky a pod tímto elementárním tlakem lidové vůle ustoupili oficiální politikové. Mnozí rádi a ochotně, poněvadž jim promluvil projev z duše, jiní neradi, uraženi opovážlivostí těch, kteří osmělili se tvrditi, že lépe slyší, jak bije srdce celého národa.

Samostatný stát československý stal se požadavkem celého národa, bez rozdílu stran, tříd a stavů, v jeho žádání i v zápasu o jeho příští zosobněna je solidarita národní, žádná strana nemůže se ho vzdáti, nemůže od boje ustoupiti.

Po dlouhé době v naší politice objevil se společný požadavek celého národa a tím také potřeba, aby solidaritě národní odpovídala politická jeho organisace.

Kdyby stát česko-slovenský byl požadavkem jen jedné třídy nebo strany politické, chápal bych, že současně chce tato třída a strana stisknouti novému státu svůj ráz.

Kde však celý národ, pro svoje národní zabezpečení, svoji obranu, svůj další rozvoj žádá samostatnost, aby jako národ mohl přispěti svojí hřivnou k obohacení lidstva, kde umělec a učenec, dělník, řemeslník, průmyslník, obchodník, rolník, inteligent každý každičký bez rozdílu věku a pohlaví je přesvědčen, že jen tímto samostatným státem bude položen základ k rozvoji sil jeho a tím celého národa, tam celý národ, všech 100%, má právo na přiměřený vliv na to, jak bude uspořádán jeho vytoužený ideál.

Jsem přesvědčen a dal jsem tomu několikráte již veřejně výraz, že národ bez rozdílu stran donutí všecky své vůdce, aby odložili zvláštní požadavky, aby nedělali při budování českého státu theoretické pokusy, nýbrž společnou, vážnou prací ve vzájemné dohodě vytvořili státní organisaci, způsobilou soutěže, obrany a vývoje.

A k tomu směřovali musí také všecka naše vnitřní organisace. V letech šedesátých v zápasu o český stát projevovala se solidarita národa jedinou stranou politickou slučující v sobě všecky politicky i kulturně činné muže. Dnes může jeviti se jen v pevném souručenství stran politických a všech, kdož před válkou byly zhnuseni politickými boji a byli mimo strany.

V té organisaci musí dojiti pravého projevu ne pouze vůle stran, nýbrž vůle národa. Do ní náležejí jistě všichni ti, kdož naslouchali biti srdce národa jinde než na politických schůzích. Ve válce viděli jsme jasně, že vedle oficiální politiky stran jest ještě jiný život národa, silný, mocný, pronikavý, hluboce zakotvený, a nemůžeme svoji organisaci národního souručenství založili na předválečných stranách politických, které ve válce podlehly tak pronikavým změnám.

Chceme-li dojiti ke sboru, jenž projevoval by národní vůli, ne jen vůli stran, musíme založili organisaci národní hlouběji, musíme se ptáti, zdali udělaly z českého lidu národ, sebevědomé sdružení s jednotným cílem, pouze politické strany, či také všichni ti, kdož vzdalujíce se strannického zápolení, vysoko drželi prapor národní solidarity v dobách dobrých i zlých, pracovali na jeho osobitém kulturním růstu.

Jsme, bohudíky, již tak daleko v Čechách, že by právě národ ve všech svých složkách nechápal, že by tam, kde má býti tlumočena národní vůle, měli scházeti věrní služebníci jeho ideálu a že by mohli býti podezíráni ze strannické zaujatosti, ač celým životem dokázali, že nad třídu, stav, kastu cenili národ. Všichni máme povinnost pracovali k solidaritě stran. Ale to bylo by málo: my musíme budovali solidaritu národa.

Až přijde chvíle rozhodná, nepoloží požadavky svoje strany, nýbrž vyšší, mohutnější, mocnější činitel — národ. Hlas celého národa musí slyšen a vyslyšen.