Bankrotář u soudu a další vtipy z roku 1878, které vás zaručeně pobaví i dnes

Veselý muž.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Poslechl otce.

Karlík přišed ze školy vrazí se hřmotem, aniž by pozdravil, do pokoje, kdež právě sedí otec jeho se strýcem.

Otec: Jak se říká, když vejdeš do pokoje? Podáš hned strýčkovi ruku a řekneš: „Dobrý večer!“ — Ty nezdvořilý darebáku!

Karlík poslechne a podávaje strýci ruku praví: „Dobrý večer, ty nezdvořilý darebáku!“

Kdo stvořil zem.

Na jedné venkovské škole vypravoval kdysi velebníček dítkám o stvoření světa: „Pán Bůh udělal všecko, co vidíme i nevidíme. Kdo tedy udělal to nebe nad námi, Kašpare?“

„Pán Bůh!“

„A kdo udělal tu zem pod námi?“ při tom ukázal kněz rukama dolů.

„Tesař,“ odvětil čiperný Kašpar.

Komu čest, tomu čest.

Vyšetřující soudce vyšel z pokoje svého. Zatím vstoupil tam bankrotář a pohodlně rozložil se v jeho křesle. Soudce vrátiv se vzkřikl: „Vstaňte, to je nevšední drzost! Jak jste se mohl osmělit?“

„Učinil jsem bankrot na milion,“ odtušil bankrotář.

„Ah, prosím za odpuštění, zůstaňte sedět,“ zvolal soudce, „byl to omyl; očekával jsem právě člověka, který učinil bankrot pro pakatel 2000 zl.“

Dobrá rada.

Honza jede s párem na pole a bafčí z krátké dýmky.

„Hej, počkej,“ volá za ním rolník ze sousední vsi. Honza se neobrací. „Co jsi dal krávě, když byla posledně nemocná?“

„Libru terpentinu,“ odpovídá zkrátka Honza, odplivne si a bafčí dále.

Druhého dne potkal se Honza opět s týmž sousedem.

„Špatně jsi mně poradil,“ oslovuje tento mrzutě Honzu. „Dal jsem krávě libru terpentinu a ona mně zcepeněla.“

„Mně taky,“ odpovídá flegmaticky Honza a jede dále.

Před zvěřincem.

„Vstupte, jen za 20 krejcarů jsou zde viděti hadi, divoké šelmy, sloni a zvláště rozmanité druhy opic,“ tak volal a vábil vyvolavač před zvěřincem zástup lidu.

„A nač byste platili,“ zvolal kdosi v zástupu chraplavým hlasem, „pojďte za mnou tamhle do kořalny k židovi a za chvíli uvidíte tu nejkrásnější opici a to zadarmo.“

Půjčka za oplátku.

Příval protrhl mlynáři hrázi. Mlynář oznámil správci v zámku, že mu mnoho kop kaprů přeplulo do panského rybníka.

„Přijďte na podzim, až se bude rybník lovit,“ odvětil mu správce. Mlynář přišel na podzim, ale nedostal nic. Správce pravil: „Na žádné rybě neviděl jsem mlýnského kola, abych mohl poznat, že byla vaše.“

Mlynář dopálen šel do lesa a střílel panské srnce a jeleny. Když byl postižen odsekl správci; „Neviděl jsem na zadku ani srnce ani jelena hraběcího znaku.“

Neměl daleko pro odpověď.

„Co na mně zevlujete jako tele na nově vrata?“ vyjela si zlostně jakási milostpaní na sedláka, který díval se jí do tváře nápadně červeno líčené.

„Nu, poníženě prosím,“ omlouval se šibalský sedlák, „vrata, na něž zevluju, nejsou ovšem nová, ba řekl bych že hodně stará, ale za to pořádně barvou pomazaná.“

Odsekl mu.

Jenerál šel s několika damami na procházku. Bylo jim jíti okolo šibenice, na níž nedávno byl voják oběšen. Náhodou potkali plukovního kněze, kterýž ze zdvořilosti je doprovodil.

Když se přiblížili k šibenici, krákoraly okolo ní vrány. Jenerál nejsa knězi přízniv, nakloniv se k jedné z dam pravil z ticha: „Vidíte, jak se vrány radují, když vidí černého.“

Kněz zaslechnuv to odpověděl rychle: „Ty bestie myslí, že jim vedu zase vojáka.“

Podařené kvítko.

Hošík zastaví pána: „Prosím vás, milostpane, darujte mi krejcárek. Nemám ani otce ani matky.“

Pán sáhne do kapsy a podávaje mu několik krejcarů, praví útrpně: „Ubohé dítě, máš zajisté hlad. Jdi a kup si chleba.“

Hoch vezme peníze a směje se volá za odcházejícím pánem: „Hlad nemám, ale chuť na cigaro.“

Starostlivý otec.

Žena pozdě v noci nemohouc se muže svého dočkati šla pro něj do hospody a po mnohém domlouvání podařilo se jí konečně dostati jej z krčmy na ulici.

„Jaká jsi to žena lehkomyslná,“ zabručel manžel po cestě, „dítě necháš samotné doma a pro mně jdeš do hospody. Což myslíš, že se ztratím. Dbej raděj o děcko.“

Výstraha proti opilství.

V Americe jest mnoho spolků střídmosti, které všude horlí proti nestřídmému pití lihovin. Právě konala se pod šírým nebem schůze takového spolku, když strážníci vedli kolem dva odsouzené a s nimi se zastavili.

Řečník spatřiv je zvolal uprostřed řeči: „I zde máte výstražný příklad, jak zhoubné jest opilství a skutky, jež člověk v stavu nepříčetném koná. Není-liž pravda, že jen z opilství jste postiženi trestem,“ pokračoval, obrátiv se k trestníkům.

„Ba, věru,“ odpovídali tito, „máte pravdu, neboť celý soud byl na mol, když nás odsuzoval.“

Umyje si ruce.

V jisté společnosti, v níž se tančilo, vyzval jeden pán dámu k tanci.

„Ach, pravila tato, „vždyť nemáte ani rukaviček.“

„To nic nedělá,“ odpověděl on, „však já si potom ruce umyju.“

Proč nepila.

„Slečno, vy nepijete vína?“ ptal se zdvořilý pán dámy vedle něho sedící.

„Nepiju,“ odvětila tato, „čekám, až mi nalejete.“

Proč se učil ševcem.

Mistra obuvnického ptal se kdosi ve společnosti, je-li to skutečně pravda, že jeho otec byl spisovatelem a matka divadelní herečkou. „Zajisté,“ odvětil obuvník.

„A jak to přijde, že jste se stal ševcem?“ tázal se soused dále.

„Inu, kdybych se jím nebyl vyučil, byli by museli můj tatík i matka chodit bosi.“