Dětství
Kdybyste mne byli znali, když mi bylo dvanácte třinácte let — — na tu dobu já nejraději vzpomínám!
Tělo moje rozvité již, přece ale ještě polo panna, polo děcko, nebylo plné, okrouhlé, ještě jsem se nestyděla vylézt před chlapci na strom, aneb když jsem šla ze školy, vyzdvihnout sukně nad kolena a brodit se vodou, ani mi nepřekáželo sednout obkročmo na koně a projíždět se po louce.
To byla doba, kde mne ještě těšívaly nové střevíce, šaty a pentle, že jsem se neděle dočkat nemohla, kde mi dovoleno bylo vzít jich do kostela.
Ještě mi nebylo hanba, když mi matka před lidmi dala herdu do zad, že jsem spálila jíšku, aniž jsem si z toho co dělala, když mi otec před chlapci studenty řekl: ,,Aber stell dich doch grad, steh nicht so verbogen, und zieh nicht immer die Nase hinauf, dumme Gredl!“ — to byla jeho oblíbená nadávka.
( ,,Postav se rovně, nehrbať se tak a nepotahuj stále nosem, hloupá Gréto!“ — Otec Boženy Němcové, Jan Pankel, byl Němec.)
Tenkráte ještě, když se mužští zastavili, řkouce: „Safiente, to je hezká holka!“ — mně ta slova nezůstala v hlavě. Smát se, tancovat, ať to již bylo na mlatě, v ratejně nebo na louce, vše jedno, jen když jsem tancovala.
Veselá jsem byla, skotačivá, na stromy, na koně, s chlapci se prát, honit — to byla moje radost. Ale byla jsem svéhlavá, nerada jsem povolila.
Matka přísná, k nám dětem málomluvná — vždy mi všecko zhurta poroučela a za vše hned trestala a za trest jsem ji měla vždy odprosit a poděkovat. To bylo mi něco hrozného a nikdy jsem to neudělala, kdyby mne byla utloukla. Mnohdy mne cit k tomu pudil, ale noha se s místa nelinula a ústa se neotevřely.
Otec mohl se mnou svést co chtěl; on mne znal a vždy vlídně mluvil na nás, a já bych byla proň do ohně skočila, když se na mne krásným svým modrým okem podíval a řekl: „Jdi, Běto má, učiň tak a tak!“ — Ani trest od něho mne tak nebolel —já ho také zasloužila, mimo jednou — pro tu hubičku!
témata článku:
Diskuze k článku „Božena Němcová jako dítě: rebelka, která si nejraději hrála s kluky“