Češi a antisemitismus? Pohádka z roku 1882 vám ukáže smutnou pravdu

Žid v trní.
původní ilustrace k pohádce z knihy Zlatý vínek.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Žid v trní.

Boháč jeden měl pilného čeledína, jenž mu sloužil věrně a poctivě po tři roky, aniž byl by dostal nějaké mzdy. Když tedy uplynul třetí rok, pravil pánovi svému: „Sloužil jsem Vám řádně po tři roky, nyní chci jiti dále do světa, dejte mi, co mi patří.“ Lakomec sáhnul do kapsy, vyňal tři peníze a pravil: „Tu máš odměnu; za každý rok jeden peníz.

Čeledín nerozuměl penězům, byl spokojen a šel.

I stalo se, že potkal malého mužíka, který vida ho veselého, tázal se, kam se ubírá a proč jest tak vesel. Pacholek mu pověděl, že má tříletou mzdu v kapse, tři peníze.“

„Já jsem chuďas,“ řekl na to trpaslík, „nemohu pracovati; podaruj mi svoje peníze; ty sobě snadno vyděláš jiné.“

Pacholek byl dobrosrdečný, dal mužíkovi peníze a pravil při tom: „Však on mne Bůh neopustí.“

„Poněvadž jsi tak dobrotivý,“ pravil mužík, „povoluji tobě tři přání, za každý peníz jedno.“

„Nuže, přeju sobě,“ řekl pacholek, „ptáčnici, z které bych vše zastřelil, nač zaměřím, za druhé housle, jichž zvuky každého by přinutily k tanci a za třetí, by nikdo, jejž o něco požádám, nesměl mi to odepříti.“

„Budiž,“ pravil trpaslík a sáhna do houští, podal mu housle a pušku.

Čeledín ubíraje se dále, potkal žida, jenž poslouchal zpěv ptáka a řekl: „Jaký to div, tak malý pták má takový krásný hlas. Kdybych mohl míti toho ptáka.“

„Toť snadná věc,“ řekl pacholek, zaměřil a střelil, načež pták sletěl do křoví. „Jdi si pro něj, žide.“

Žid prodral se do hustého trní a tu chopil čeledín housle a počal hráti; žid pak jal se skákati v trní, nedbaje toho, že rozdrápalo mu šaty a konečně i kůži. Tu počal prositi čeledína, by přestal hráti.

Ale čeledín si myslil: „Tys odřel asi lidí dosti, ať nyní trní ti to oplatí,“ a hrál dále, tak že žid musil vždy více skákati. I sliboval čeledínovi měšec svůj s penězi, přestane li hráti.

„Buďsi,“ řekl tento, vzal měšec a šel dále svou cestou.

Když zašel, jal se žid jemu nadávati, co jen mohl a potom sebral se, i běžel do města k soudci. „Pane soudce, vizte, jak mne ztýral a okradl na silnici člověk jeden. Dejte ho zatknouti.“

„Byl to snad vojín?“ tázal se soudce.

„Neměl kord,“ pravil žid, „ale pušku měl a housle, toho lotra snadno poznáte.“

Soudce vyslal dráby, kteří hnedle vypátrali čeledína, jenž klidně a bez starostí ubíral se cestou dále. Postaven před soud pravil, že mu žid sám peníze dal, by přestal hráti na housle.

„On lže,“ křičel žid a soudce také mu neuvěřil.

Čeledín odsouzen pro spáchanou loupež na šibenici. Žid se mu posmíval a nadával mu hrozné.

Když přišli pod šibenici, pravil odsouzený

„Pane soudce, nežli umru, dovolte mi jednu prosbu.“

„Ano, ale za milost nesmíš prositi.“

„Ne, jenom dovoleno mi budiž, bych si ještě jednou zahrál na housle.“

Žid počal křičeti: „Nedovolujte mu to, pro Bůh, to ne.“

Soudce však pravil: „Proč bych mu té radosti nepopřál?“

Žid jal se křičeti: „Aj vaj, uvažte mne.“

Čeledín vzal housle a jakmile přejel struny, počalo se vše hýbati; soudce i písař; sám popravce chystal se k tanci; při třetím smyknutí smyčce skákalo vše a žid nejvíce. Hnedle tancovali všickni, jež zvědavost sem přivedla, staří, mladí, tlustí i hubení; ba i psové postavili se na zadní nohy a tančili. Čím dále hrál, tím výše skákali všickni, až unaveni počali křičeti. Soudce zvolal: „Přestaň hráti, daruji ti život.“

Čeledín odložil housle a přistoupil k židovi, jenž udychtěn válel se po zemi řka: „Lotře, pověz, kdes vzal peníze, sice počnu hráti znovu.“

„Ukradl jsem je, ale tys je vydělal poctivě.“

Uslyšev to soudce, kázal žida chopiti a jakožto zloděje oběsiti.