Chcete holčičku nebo chlapečka? Zapomenutý způsob, jak ovlivnit pohlaví dítěte

Pohlaví dítěte dle volby

Paní Moutieth Erskine, žena člena anglického parlamentu, zabývala se dlouhá léta studiem, mohou-li rodiče určiti pohlaví dítěte, kterého si přejí.

Nebyla první, která zabývala se touto důležitou otázkou. Mnoho lékařů před ní i současně s ní pokoušelo se rozluštiti problém: hoch nebo děvče?

Ale poněvadž paní Moutieth Erskine doplňovala svá badání vědecká i pátráním mezi lidem, nepodceňujíc zkušenosti prostých žen, poněvadž i ona sama je matkou čtyř chlapečků a jednoho děvčátka, jejichž pohlaví vždy sama si určila, nahromadila cenný a ne pouze teoretický materiál, na základě jehož napsala nanejvýše zajímavou knihu, která loňského roku způsobila v kruzích vědeckých i lidových velikou sensaci. Seznamujeme naše čtenářky s tímto sensačním dílem tím, co sama o něm povídá.

Dvacet pět let zabývala jsem se vážným studiem problému, jaké asi mohou býti příčiny vypěstění pohlaví dítěte, podle kterých metod mohlo by se nejlépe míti vliv na určení pohlaví příštího děcka. Zabývala jsem se těmi zdánlivě nejnepatrnějšími známkami, které rozlišují těhotenství před porodem hochů, od těhotenství před porozením děvčat.

Již jako školačka zabývala jsem se v Ženevě anatomií a fysiologií; pak jsem teprve přikročila k studiu lékařských děl. Byla to díla německých a francouzských biologů, kteří se zabývali otázkou určení pohlaví dítěte. Četla jsem je a promyslela s přímo vášnivým interesem.

Čtenářky mohly by si snadno pomysliti: »Co mohlo přiměti tak mladé děvče zabývat se tímto prazvláštním tematem?« Na to odpovídám: »Již jako malé děcko jsem slýchala, že rodiče moji přáli si míti místo mě chlapce. Tak zvykla jsem si pokládati svoje pohlaví za jakési bezpráví, které se mi přihodilo již před narozením a moje nespokojenost s tím obrátila se vůči povrchnosti s jakou se zanedbávala otázka řešení předurčení pohlaví. A následkem této nespokojenosti byla snaha po zlepšení poměrů.

Pobuřovala mě bezmocnost a bezradnost žen vůči určení pohlaví dítěte. Viděla jsem v tom hrubé bezpráví vůči ženě a pomyslela jsem si: Nemá to býti právě žena, která jest povolána rozluštiti tento problém?

Žena s ohromně vypěstěnou trpělivostí, ženskými chorobami a utrpeními, která dovedla si opatřiti důvěrná sdělení žen jiných, žena, která má nejlepší přání pomoci celému člověčenstvu, a neustati, pokud toto tajemství nerozluští.

Bylo mi jasno, že právě tak, jako jest potřebno 10 lunárních měsíců, aby se vytvořilo tělo děcka před narozením, že právě takový matematický poměr může býti mezi oplodněním a prvním lunárním měsícem. Nutně se tedy musí nalézti tajemství určení pohlaví právě jen a jen v těchto 28 dnech. Ale tu jsem zase nevěděla: »Před periodou nebo po ní?«

A tak jsem se namáhala zjistiti, co jest pravdivého na staré teorii o »poloze na straně«. Jest totiž mínění, že hoch narodí se tehdy, když žena při oplozování spočívá na pravé straně těla; děvče pak tehdy, když leží žena na levé straně. Této teorii věřili staří už dávno, ještě dokud nebylo žádných diskusí o problému pohlaví.

Již za dob starého Řecka byl Hippokrates téhož názoru a slova první kapitoly Genese: »A mužsky i žensky byla požehnána« často se tak vykládají. A tak došla jsem brzy k domněnce o střídavém působení obou vaječníků.

Mohu říci, že v tomto období svého života nepromeškala jsem ani jediného případu budoucího mateřství — pokud mi bylo možno — abych okamžitě nepátrala po datech, nesledovala další průběh a výsledek. Získala jsem si snadno potřebné důvěry žen, protože cítily moji účast s jejich bolestmi a znaly můj obzvláštní interes pro všecko, co souvisí s výchovou dětí. I pro vymyšlené nemoci žen měla jsem srdečný soucit; za to byly mi nakloněny a zasvěcovaly mě do nejintimnějších detailů života lásky — a to byl poklad neocenitelný pro má pátrání. Každý nejmenší detail těhotenství a porodu byl mi sdělen, a mnou pečlivě zaznamenán. Tak povstala sbírka poznámek, k nimž mi dodali i moji známí lékaři vědecké vzdělání.

Na to přišlo manželství se svými požadavky. Pět dětí, zdravých; jedno děvčátko a 4 chlapci, jak jsem si to přála. Také já musela jsem trpěti. A každá porucha, každá neopatrnost staly se mi stupni k dalšímu pátrání.

Tak přišla jsem již tak daleko, že mohla jsem problém žen s abnormálním vaječníkem tak rozluštiti, že jsem je mohla chrániti před nežádoucím ženským pokolením, i když ani levý vaječník správně nefungoval.

Od r. 1909 dotazovali se mě lidé z nejrůznějších zemí, jak by mohli docíliti určitého pohlaví u potomků. A o osvědčení mé metody svědčí četné dopisy uznání.

Bylo mi předhozeno, že některé moje myšlenky zní jako staré klepy. Ano, vypadá to tak!

Nehanbím se za to v nej menším, souhlasí-li má pozorování se zkušenostmi chytrých stařenek. Tehdy, za jejich dob byly rodiny dětmi požehnané; tyto ženy měly jednak samy mnoho dětí, jednak vyptávaly se žen jiných, které děti měly a vychovávaly. A tyto moudrosti a zkušenosti šly tradicí od matek k dcerám a snachám, a přežily všechno na vzdory všem cynikům.

Nejznámější z mylných teorií jest učení o určení pohlaví dietou matčinou. Teorie zní takto: pohlaví embrya může býti změněno určitou dietou. Jiné domněnky hledají příčinu pohlaví děcka ve větším nebo menším rozdílu stáří rodičů, v živějším temperamentu jedné strany, nebo v silnějším zdraví. Tvrdím však, že najde-Ii se šest případů pro, následuje půl tuctu proti.

Někteří odborníci tvrdí, že »15 dní po periodě nemůže nastati žádné oplodnění«. Jak by pak ale vysvětlili fakt, že tisíce dětí bylo počato právě v posledním týdnu před periodou?

Žena trpí více nežli čtvernožci důsledky přímého vzrůstu. Na její orgány klade se takto daleko silnější napětí. Mezi menstruací ženinou a zvířecí samičkou není žádné analogie, neboť se liší i množstvím i látkou. Jenom žena přirozeným instinktem může se zdržet pohlavního obcování v době menstruace. Oplodnění vajíčka u samičky jest současné s každoměsíčním výronem krve. U ženy naopak jest plod její tím zdravější, čím pozdější bylo oplození po menstruaci.

Po odstranění jednoho vaječníku — kromě velmi vzácných výjimek — jenom takový druh dětí se narodil, který odpovídal druhému zbylému vaječníku. Na 2—3 výjimečné případy připadlo nejméně sto, které potvrzovalo mé pravidlo.

Naříká se, že ubývá porodů. Jak často však jest toto omezení počtu dětí pouze následkem bezradnosti v účelném řízení pohlaví. Namítlo se ovšem také, že provedením mých rad způsobilo by se často veliké zlo. Ženy by prý chtěly rodit jen hochy, a když by toho nedosáhly, raději by se dětí zřekly; a když by žen ubývalo, nastal by sociální chaos.

Žádný strach, žádné nebezpečí! Znám příliš dobře nejvnitřnější přání žen a ušlechtilost lidské duše, než abych se toho obávala. Vypozorovala jsem a zjistila i statistikou, že nejméně 30 proc. žen přeje si jen a jen dcery. Ostatních 20 proc. touží jednoduše po mateřství. Chtějí děcko bez ohledu na pohlaví. Záleží jim daleko více na tom, svým dětem a sobě samým zajistiti příznivé životní podmínky a možnost vývinu.

A proto chtěla bych jim pomoci. Ujišťuji čtenářky, že jediným účelem mých zdlouhavých namáhavých pátrání, jejichž výsledek zde uveřejňuji, jest pouze ten, nesčetným matkám uspořiti těžké okamžiky nesplněných přání a trpké pokoření ze zklamaných očekávání tím, že jim povím, jak i ony mohou dosíci vytouženého pohlaví svého příštího dítěte.