Co o člověku prozradí způsob, jak kouří doutník?

Muž s doutníkem.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Doutník...

Doutník je vlastně společenskou navštívenkou, byť ho za to nikdo nepokládal. Ale to nikdo myslete si v uvozovkách, protože je naopak mnoho očí, které jej za společenskou navštívenku opravdu pokládají...

Už z toho, co kdo kouří, lze odvoditi a vyvoditi mnoho; z toho jak kdo svůj doutník kouří, lze vyvoditi ještě více. Kdo drží v ústech doutník do výše, jest výbojný, zvědavý, veselý; dovede přemýšlet. Když až příliš do výše, jest i při mnohých duševních schopnostech slaboch, jehož myšlenky utíkají před činem.

Doutník ohněm obrácený dolů, skleslý, představuje bud člověka, který myslí příliš pro sebe, nebo duši znavenou, umdlenou, leč při tom odhodlanou. Kdo jej drží v ústech vodorovně, jest člověk buď zajímavý, nebo energický, nebo nebezpečný, nebo všecko dohromady. Všichni zločinci tak kouří.

Zkuste to kdokoliv: začněte přemýšlet, kterak byste někoho otrávil a podáte-li se úplně přemýšlení o tomto předmětu, všimněte si pak náhle svého doutníku: trčí vám v zubech kolmo jako dýka.

Komu doutník vyhasne nedokouřen ? Energickým povahám zřídka, stejně dobrým lidem, nervosním někdy, nespokojeným nikdy, spokojeným tolikrát, že několikrát zapalují.

Kdo kouří doutník ve špičce, zvláště papírové, není pravým kuřákem; ergo není také labužníkem, jeho estetický smysl vůbec je tupý; když se takový muž stane literárním nebo uměleckým kritikem, provádí často hlouposti, poněvadž — obyčejně — chytá umění za ocas a zřídka kdy poví více, než řekli už před ním jiní. Místo pro takového muže je v manželství: miluje ženu, miluje děti a k stáří dostává tlučení srdce, což mu ovšem nevadí, aby pil svých šest neb osm piv denně a umřel mrtvicí nebo zánětem mozkových blan.

Kdo kouří příliš rychle, také rychle žije a zbytečně spěchá na svůj vlastní pohřeb. Kdo kouří pomalu, je povaha usedlá a nepřijde-li do toho žena, tchýně či strnutí šíje, dočká se velkého stáří, Doutník až do posledního zbytku kouří ten, kdo myslí, že svět se bez něho neobejde, třetinu smotku odhazuje, kdo právě prohrál v kartách nebo má nešťastnou lásku; čtvrtinu dobře situovaný, klidný muž, jenž ví, že si může zapálit doutník nový. Oharky či špačky schovává na druhý den, kdo věří v lepší budoucnost; zoufalci života kouří obyčejně cigarety, a to do polovice.

Největší duchové a největší hlupáci zapalují tak často, až se o nich říká, že kouří sirky: menší duchové a menší hlupáci nekouří vůbec a vyslovují se o tom, buď že poškozují stát nebo že si šetří zdraví. Zajímavo je na tom to, že je nejčastěji pravdou to druhé než co praví.