Co radí staré moudré knihy o potřebě pravidelného manželského sexu?

Obcování muže a ženy.

Lékaři a moralisté všech věků uvažovali, jak často muž a žena ve dnech plného zdraví spolu obcovati smí.

Ve starých náboženských a mravoučných nařízeních a zákonech možno nalézti nejpamětihodnější detailní předpisy v tomto ohledu; tyto všecky směřují k tomu, aby žena byla chráněna před mužem zákazy velikých jeho požadavků a zároveň aby zabezpečeno bylo jí určité ukojení ustanovením minima. V jiných případech opět jsou ohledy na zdravé potomstvo nejzávažnějším stanoviskem.

Zoroaster žádá od muže v devíti dnech jedno tělesné sloučení, Solon třikrát za měsíc, Mohamed jednou za týden, nemá-li míti žena důvodů pro rozvod. Dle starých rabínských předpisů měnily se požadavky podle povolání a společenského postavení mužova; silní mladí mužové bez určitého zaměstnání byli povinni své manželce každodenním obcováním, řemeslníci jednou za týden, mužové více svým povoláním namáhaní jednou za jeden nebo i za více měsíců.

Mezi předpisy u nás v tomto směru nejznámějšími zasluhuje zmínky Lutherova rada, svým manželským povinnostem dosti činiti dvakrát za týden. Luther získal si tímto svým předpisem, jakož i vůbec mnohými jinými věcmi, kterým o manželství učil a psal, bez odporu nepopiratelnou zásluhu o vývin pohlavní ethiky.

Drsnost středověku jakož i bouřlivá náruživost doby renaissance našly obě v jeho učení jakož i v jeho mocném příkladě potřebnou zmírňující sílu. Bylo by o mnohé manželství lépe postaráno, kdyby v užívání vešly podobné základní věty.

Za úplně normálních poměrů nepotřeboval by se muž ani na toto číslo obmezovati, nýbrž mohl by v době mezi přerušením dobře třikrát až čtyřikráte za týden pěstovati manželské obcování. Především postaviti však nutno základní větu, že nelze vůbec uvésti všeobecně platná čísla.

Pohlavní obcování jest určité zařízení, jakýsi způsob přírodního příkazu, který podmíněn jest přirozeným pudem a kdo zachoval si nezkaženou mysl, kdo zároveň se naučil bráti ohled za přílivu rozbouřených citů na svou manželku, ten jest nejméně v nebezpečí dostati se při tom scestí.

Naproti určitým názorům, s nimiž častokráte jsem se setkal, pokládám za docela přípustné a správné, aby manželé spolu obcovali, jestliže fysická a duševní náklonnost je k sobě poutá. Neznám žádného důvodu, proč by za prvních krátkých přerušených období, ve kterých mohou užívati slastí manželského obcování, pro nějaké theorie měli si ukládati další pouta, nežli ta, která starost o duševní a tělesné zdraví ssebou přináší.

Zkušebním kamenem manželské zdravovědy jest, aby oba manželé ve dne po intimním obcování vypadali úplně jaře, plní síly a svěže na těle i duchu, pokud možno lépe než-li po jiných nocích. Kde schází tyto známky, udály se výstřednosti, excesse.

Bude se mnohému zdáti tvrdým, slyší-li mluviti na manželském loži o excessích, a přece přiházejí se dosti často a sice nejenom v líbánkách, nýbrž i po dlouhém společném životě. Fysické a psychické poruchy u jednoho nebo druhého manžela odvozují svůj původ často od podobné příčiny a často přehlédne lékař při pátrání po příčinách nemocí dáti se zpraviti o této kapitole.

Právě v naší nervosní době zasluhuje to býti zvláště uvedeno. Acton upozorňuje, jak se mně zdá, docela právem, aby manželé, zaměstnaní intelektuelně vysilující prací a bydlící ve velkých městech, zvláště šetrní byli se svými silami a proto nedovoluje jim častější pohlavní obcování než-li každý sedmý až desátý den.