Co se dělo v Praze, když ostrov Štvanice ještě sloužil ke krvavé zábavě obyvatel?

Mědvěd obecný (Ursus arctos).
původ kresby: Kapesní atlas ssavců - 1908
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Štvanice zvěře na ostrově Štvanici v Praze.

Štvanice zvěře trvaly v Praze až do roku 1805, kdy byly zakázány, neboť pohledem na krvácející šelmy a psy byla otupována mysl lidu, zejména mládeže, která ke křiklavému tomuto divadlu vždy v hojném počtu se dostavovala.

Z posledních let štvaní šelem na ostrově Štvanici vypravoval spisovatel P. František Doucha tento příběh: »Bylo to v letech devadesátých minulého století (XVIII.). Na Štvanici zástupy lidí se hrnuly. Všechna místa pro diváky byla obsazeno. Mělť téhož dne štván býti medvěd větší a mohutnější nad jiné.

Toto představení navštívil také tehdejší nejvyšší purkrabí pražský hrabě František Václav Štampach. I byltě při té návštěvě provázen od důvěrného společníka svého, barona Bechyně, známého svým stálým, živě proudícím humorem. Štvanice a všechny s ní spojené kratochvíle postupovaly s počátku svým obvyklým chodem při uspokojivém obveselení četně shromážděné společnosti.

Tu najednou strhne se náramný hluk, jenž roste v povyk a křik v poděšených řadách. Zalíbilo se totiž velestatečnému medvědu na rozkoš diváků štvanému neobmezovati se vykázaným ohrazením, ale smělým skokem vybočili z něho a učinili neočekávaný výlet mezi to velevážené obecenstvo.

Při tom hluku a povyku, při té vřavě — což nastalo jiného, než povšechný zmatek, tlačenice, skoky jedněch přes druhé, kdo s koho ten toho: každý chvátal, dostali se co nejrychleji ze sousedství společníka tak nemilého, o kterém se soudili dalo, že nerozumí žertům.

Též hrabě Štampach, vida ten obecný zmatek i nebezpečnou příčinu jeho, neváhal: rychle se zdvihl, by rovněž se účastnil útěku se všemi druhými k vyváznutí z postavení, které nenáleželo k nejpříjemnějším.

Vtom společník jeho, veselý a humoristický baron, uchopil ho za ruku a pravd vážným hlasem: »Excelence, račte zůstati a se nestrachovati, zde nehrozí nebezpečenství Nebo schroustá-li medvěd všechny, kteří tu jsou před námi, bude nasycen tak úplně, že do nás ani se nedá!«

Přes všechno poděšení nejvyšší purkrabí nemohl se zdrželi smíchu; zastavil chvat a zvolna ubíral se ze Štvanice s průvodcem, jehož veselá mysl nemálo přispěla k utišení polekaného hraběte. Medvědu ostatně jeho pohostinská hra rychle a včas od strážců se překazila, takže ani ostatní obecenstvo neutržilo než polekání a poděšení, naražené boky a hmožděniny, modřiny a boule i co více přídavků nevyhnutelných.«

Příběh tento vypravovala u přítomnosti P. Douchy při stole hraběnka Marie Anna Pachtová, dcera hraběte Štampacha.