Dávno zapomenuté, ale stále platné aforismy o lásce

Zamilovaný pár.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Aforismy o lásce.

V lásce jsou jen dva hříchy smrtelné, ale přes sto tisíc hříchů prominutelných.

Hříchy smrtelné jsou lež a prodej lásky.

K vypočítávání všech hříchů prominutelných bylo by třeba celého svazku ; jdou od políbení daného s přílišnou chladností až k něžnosti bez příčiny zamítané.

Předstírati lásku nepocítěnou, je hříchem smrtelným; skrývati pak lásku skutečnou, může býti dle okolnosti buď hříchem smrtelným, nebo heroismem.

Láska se prodává za peníze, za pocty a za různé zboží. Hřích tento zoveme smilstvem.

I manželství může býti smilstvem, jako neobyčejnější prodané objetí.

V pravé lásce nemá místa rozkošnictví: při nedostatku lásky jest rozkošnictvím a světáctvím i políbení. To jest příčinou, že v mém zákonníku ideálním hřích rozkošnictví neexistuje; spadat jednou v pokrytectví, podruhé v smilstvo.

Lásky, jež jdou po sobě, jsou hříchy prominutelné, současné jsou hříchy smrtelné. Avšak i ony spadají vždy buď v prvý nebo druhý z největších hříchů lásky.

Nedbání svědomí jest všední záminkou, jíž sami sobě omlouváme hříchy lásky a která dovoluje nám dále hřešiti, aniž bychom pociťovali výčitek.

Žena jest nejdokonalejší mistryní v umlčování svědomí a vždy chová to přesvědčení, že zachovala lilii čistoty neporušenou, i tehdy, když na sta motýlů a čmeláků kolem ni bzučelo a snad i okusilo některou kapku nektaru.

Kolik žen v klidných hodinách noci a samoty, v nichž napravují se všechny lži života, volá k sobě samým: — Ono políbení bylo mi dáno, avšak neopětovala jsem je. — Onen milostný projev byl hřích bezděčný. — Miluji jen Petra a Pavel jest pouze mým přítelem. — Nikdy jsem nedala Paulovi, co je Petrovo. — Byla to jen odchylka bez následků a t. d. Vše to jsou sofismata a umlčováni svědomí; čili problémy kasuistiky lásky.

U ženy sofisma lásky dospívá ku přesvědčeni, že lze zachovati lásku prvnímu milenci, i tehdy, když se přikloní k druhému, jen když se z cela upřímně onomu ze své viny vyzná. A je-li tato zpověď dokonce provázena slzami a láskáním, jest dosti zbabělých mužů, kteří spokojí se s polyandrii; avšak hřích ženy zůstává smrtelným, třeba napraven vyznáním se.

Když láska ochabuje, aby postoupila místo lásce jiné, sluší se pohřbíti a spáliti ji, nenésti však květy vyrostlé na mohyle vstříc nové nastávající. A přece tento kult mrtvých lásek prováděn jest od mnoha žen i od mnoha mužů. Je to vždy bezbožná svatokrádež. Láskám mrtvým přísluší pouze kult paměti a uznání.

Stud jest plot z růží, který háji lásku, avšak nesmí býti nikdy tak vysoký, aby naprosto uzavíral každý přistup do zahrady. Smí nás pobodati, avšak nesmí nás zarážeti.

Stud dopouští se nesčetných hříchů, avšak ty všechny lze prominouti. I výstřední stud může býti hříchem, ale ten snadno lze odpustiti. Naprostý nedostatek studu u tříd vyšších spadá do oboru psychiatrie. Je to nemoc a ne hřích.

Muž smí se dopustiti nevěry, je to hřích prominutelný; u ženy je to vždy hřích smrtelný a spadá v obor přetvářky. Tento rozdíl spočívá v tom, že muž smí míti ženu, aniž by ji miloval, žena však nesmí tak učiniti, aby neklesla v první nebo druhý veliký, smrtelný hřích lásky.

Muž smí odpustiti ženě, žena tím spíše smí odpustiti muži; avšak jizva, která zůstává na místě rány, jest vždy tvrdá a bolestná.

Koketerie ve svých nejvyšších formách může býti cností neobmezenou; ve formách nejnižších je hříchem prominutelným, jejž skoro vždy háji hříchy větší.

V lásce se hřeší právě tak přílišným rozumováním, jako žádným. Láska má býti bujný oř, jemuž však nesmí scházeti uzda.

V nejspletitějších případech kasuistiky lásky, v nejtemnějších problémech morálky, které přihlížejí k lásce, třeba pevné držeti se těchto dvou velkých pravidel: nikdy nelhat, nikdy nepůsobit bolest.

Nedovedete-li rozeznati, zda vaše láska jest libůstkou nebo zájmem, ptejte se vždy sami sebe, zda byste byli hotovi obětovali se osobě milované. Bude-li tomu tak, pak milujete skutečně a milujete dobře.

V lásce cynismus srdce jest hříchem stokráte horším než světáctví. Toto hledí k tělu, onen porušuje charaktér.

Láska má vždy člověka činili lepším, má jej povznášeti. Činí-li jej horším, pak to není láska: je to rozkošnictví neb smilstvo.

Dokonalá láska má vždy mysliti na budoucnost, pak na druha lásky a teprve naposled na nás samy. Lásky obyčejné čili hříšné postupují v tom vždy opačné.