Dějiny cenzury v Čechách a krátké období svobodného tisku

Z dějin české censury.

Jest nepopiratelnou pravdou, že má-li kdo na hospodářském aneb osvětovém poli lid budit a poučovat, musí míti volnost, myšlenky své pronášeti, že jest mu nutno svobody slova i tisku a proto bojuje-li dělnictvo socialně-demokratické po celou již řadu let vedle liberálů a demokratů pro odstranění svěrací kazajky, která na svobodu slova i tisku jest navlečena, bojuje tím současně za hospodářské i osvětové zájmy tříd pracujících, bojuje tím proti osvětovým nepřátelům všeho pokroku, proti vysokému kleru a pyšné aristokracii.

K objasnění a pochopení této snahy dělnictva v ohledu tomto dostačí nám přehlédnutí dějin z péra zdravě myslících dějepisců, abychom poznali, že dlouhý jest již zápas, jejž tisk musel se zlomyslností a tmou bojovat, že však zápas ten musí býti dobojován a svoboda slova i tisku jest dobrou cenou, která vítězivším zápasníkům kyne.

Důmyslem Gutenbergovým, vynalezením tiskařského lisu a vůbec zdokonalený tisk měl původně po delší dobu volnost, která by byla snad pozvolným vývojem odstranila veškeré socialní nerovnosti a zbudovala pevnější základy pro nově stavěné reformy pravdy a spravedlnosti občanské.

Jako první odpůrce, kde se jedná s principem pokroku a osvěty o jich prosazení ve veřejném životě, tak i zde všetečná a vyškolená hierarchie, držíc se zásady, že vzdělanost jest „základ každé moci i síly“, jala se pracovati ku zničení těchto dvou symbolů svobody vší silou, nelekajíc se žádných překážek násilnosti, směle hlásajíc heslo: „účel světí prostředek“. —

„Trudno sice stanoviti, dí slavný český spisovatel Jos. Jungmann, která násilná vláda světská neb kněžská horší jest. Hrozny jsou obě již o sobě a vedle sebe stojící: avšak běda národům, když, což nejraději činí, obě se spojí a zdvojenou silou ubohé jim podřízené národy dáví“. —

Dle plánu schytralého a důmyslného vyšla vláda hierarchie vstříc světské despocii, s názory a výstražnými signály ku provedení stížení tisku censurou, poněvadž tato parobolná dvojčata shledá, že následkem uvědomění vykořisťovaných mass za nedlouho by vánek vědy zašelestil nad rovem jich panovačnosti. V krátkém čase na to vlál prapor alliance despotismu s klerem hierarchii oproti probouzejícím se k vědomí důstojnosti lidské vrstvám lidovým a vítězoslavný chechot stran ubíjejících lidstvo po stránce duševní i tělesné, zazníval při pohárech kompromisu duševně příbuzných těchto blíženců.

Nepřátelé pravdy byli vždy nepřátelé svobodného tisku, jimž se pravda stávala všemohoucí. A když konečně v Čechách bylo svěřeno vedení kruté censury do rukou jezovitismu, tu tito křesťanští pastýřové nelenili a hleděli svoji officielní funkci ve prospěch svého řemesla náležitě zdokonaliti a všestranně proti liberalismu opatřiti, poněvadž pravda byla též jezovitům strašnou.

Spoutání tisku censurou jest zločin proti přirozenému právu lidskému k volnému hájení pravdy ; censurou vydán jest veškerý duševní pokrok censorům na milost i nemilost.

Dějiny svědčí, že despotové byli vždy nejpřísnější censorové. Despotičtí hierarchové, papež Alexandr VI. a Lev X., Filip II., král „z říše inkvisice“ jsou pravé vzory, vstažně otcové censury, která XVI. století rozbujela. Jezovité střežili přísně vydávání, jakož i prodávání knih, dobře vědouce, že rozšířená kniha „rebelu“ jest nebezpečnou. Censurou ovládali veškerou současnou literaturu, dopouštějíce jen vydáváni a prodávání knih v duchu jezovitském sepsaných.

Dlužno připomenouti, že ani tito nesměli vydávati svá díla bez svolení představených řádu. Největší mistr v slídění po zapovězených knihách českých byl věhlasný jezovita Antonín Koniáš, který se vychloubal, že sám as 60.000 výtisků českých spisů spálil. Koniáš s advokátem Václavem Neumannem z Pucholze spředl proti velkomyslnému humanistovi hraběti Františku Antonínovi Sporkovi hanebné pikle, nařknuv jej také z vydávání nedovolených knih.

Sporkova tiskárna v Lysi n. L., v níž tentýž nákladem 80.000 zl. nejvíce poučné spisy francouzské vydával, lidu chudému darmo je rozdávaje, byla r. 1729 zavřena. — Spork zatčen, v Daliboru uvězněn a po sedmiletém vyšetřování, když také konsistoř Králové-Hradecká v zabavených knihách, jež měla posouditi, závad nenalezla, byl uznán neviným.

Tyto hanebné úklady popudily českou šlechtu proti tovaryšstvu Ježíšovu a nevole proti nim byla všeobecná. Za svého působeni v Čechách a na Moravě sepsali jezovité asi 1573 knih a menších projednání bohosloveckých, mravoučných, přírodovědeckých, historických, humanistických atd., z nichž toliko 145 jest sepsáno česky, ostatní latinsky, něm. a pod. Teprve když byla censura na radu Svietena a j. kněžím vůbec odejmuta a komisím nad studiemi, při nichž byli universitní profesoři odbornými referenty, propůjčena, nastal také v Čechách svěží duch literární.

O politických spisech musel guberniální rada, jemuž tento obor censurní byl svěřen, guberniu referovati, bez schválení téhož nesmělo býti žádné politické dílo vydáno.

Veškerá tato ustanovení, jakož i římský index zapovězených knih zrušil císař Josef II. novým censurním řádem 20. října 1781 a svobodu tisku a patisku dovolil.

Svobodnou a neodvislou kritiku vlády i úřadův tiskem povolil, dovozuje, že se dobré vlády nemusejí lekati falešných útoků tisku a špatné vlády že ochrany censurní nezasluhují! Jen útoky proti veřejné mravnosti a urážky víry byly do jisté míry zapovězeny. Veškeré rukopisy musely býti předkládány ústřednímu censurnímu úřadu ve Vídni.

Svoboda tisku, rozumným přechodem nepřipravená, jako dravá bystřina zaplavila kraje české a vynesla pohříchu na povrch různé špatné její výstřelky.

Povolením svobodného patisku, jímž mnoho knihtiskařů zbohatnulo, byla velice obmezena původní literární produkce i nakladatelství, protože nejlepších spisů v prvotním, dražším vydání méně nežli v patisknutém, lacinějším se odbývalo. Knihkupci hledali vždy rukopisy laciné, nedbajíce skutečné hodnoty.

Josefínská svoboda tisku netrvala dlouho, nástupcové jeho opět záhy spoutali tisk. Koku 1792 byla odevzdána censura dvorní kanceláři; dle nového censurního řádu z r. 1795 podléhaly také knihy z ciziny přivážené domácí censuře. I v této kratinké době svobody tisku nové názory a ideje politické a společenské, jakož i nové vymoženosti a bádání vědecké v Čechách podivuhodně se rozšířily a velice důležité obraty a proměny v společnosti české přivodily.

Veliká revoluce francouzská, vypuknuvši tou dobou ve Francii, zatřásla veškerým společenským zhnisalým řádem a zvrhnuvši princip despoticko-tyranského vládnutí, byla postrachem celé despocie Evropy. S dvojnásobnou ostražitostí bylo bděno nad vydáváním všech spisů, tak že v krátkém čase bylo řádění censury přímo zběsilé. Veliké obraty státní ve všech státech neminuly též Rakousko, a po krvavých bojích roku 48.-49. měly nastati v lidské společnosti skutečně spravedlivé sociální opravy.

Roku 1867 dne 21. prosince zplodila ústava Rakouská základní zákony, ve kterých jsou mu co nejširší práva občanská poskytnuta. Však bohužel v Rakousku konservatismus nalézá dosti kypré půdy mezi státníky a v důsledcích toho jsou prováděcí zákony tak zpracované, Že potřeba k tomu velikého množství optimismu, aby občan v nich našel ducha ústavních zákonů vůbec, Čl. 13. zákl. zákonů zřejmě stanoví volnost slova, tisku atd., však v praxi ovoce tohoto nepožíváme a tu musíme otevřeně říci s naším bratrským orgánem „Rovnosti“, že v Rakousku jest vše vzhůru nohama převráceno.

Nelze se rozepisovati o dnešní censuře a jejím zhoubném účinku, však citovati dlužno prohlášení Jos. II., despotického monarcha: Dobré vlády nemusejí se lekati falešných útoků tisku a špatné vlády ochrany censurní nezasluhují.

I zde nastává proletariat velká práce a též skálopevná vůle, bychom podlomili tento ďábelský výmysl. K skutkům — v před!