Desatero pro mladé čtenáře z roku 1913: Proč by dívky neměly číst romány a proč si vzít ke čtení knížky tužku?

O čtení.

Čtení slouží dvěma účelům: poučení a zábavě. Oběma směry může kniha býti vzácným přítelem. Při čtení dlužno míti následující na zřeteli:

1.

Nemáme čisti příliš mnoho, neboť se tím odcizujeme světu skutečnému.

Svět skutečný a svět knih liší se od sebe velice podstatně a mnohé poblouznění, přemršťěnosti neb nepokojná mysl mají svůj původ a příčinu v přílišném čtení. Pohlcování knih bez rozdílu není též prostředkem vzdělávacím.

Probuzené představy procházejí vědomím, aniž by se s ostatními náhledy, zkušenostmi a zájmy řádně mohly sloučiti, nehledě k tomu, že obcování s knihami nás odcizuje obcování s přírodou a lidmi. „Před svým dvanáctým rokem nemá Emil věděti, co jest kniha“, praví, poněkud přeháněje Rosseau.

Vskutku bylo by pro mnohého lépe, kdyby ničeho nečetl, než aby vše napořád, jak se mu v knihách naskytuje pohlcoval.

2.

Nečti knihy prostřední, přepiaté a nesrozumitelné.

Naše i cizí literatury poskytují dnes takové hojnosti výborných knih, že zpravidla nemáme kdy přečisti ani knihy nejlepší, povznášející a krásné. „Nejlepší knihy přečtěte nejprve, sice se vůbec nedostanete k tomu je přečisti“. (Thoreau).

3.

Čti s pérem v ruce, t. j, zachytni nejpěknější místa zejména z knih básnických do svého zápisníku. Zápisky takové bývají po letech milou upomínkou.

4.

„Romány nehodí se pro dívky do šestnácti let“, praví spisovatelka L. Büchnerová.

Čtení románů v tomto věku odcizuje od vážného snažení duševního a každé námahy, které vyžaduje přemýšlení.

Čtrnáctiletá čte se zájmem nejraději milostné poměry a sceny lásky, vše ostatní, byť byla to četba umravňující a poučná, přechází, neporozumí, nebo nechce jí porozuměti proto, že podobná četba nedráždí, ale vyžaduje duševního namáhání.

Romány jinak působí na dospělého, jinak na mládež.

Téměř ze všech románů vane duch čtenáře rozčilující a toto rozčilení zanechává v duši mládeže hluboce vrývající se stopy a bývá mnohdy příčinou podivných choutek a žádostí, čehož u osob dospělých, trpkými zkouškami života prošlých, není.

5.

Čtení slušných novin nelze považovati za něco pro dívku nevhodného.

Naopak jest nutno, aby se s událostmi dne, zvláště pokud se týče umění národního snažení a světových událostí, seznamovala.

Obyčejně však čtou naše ženy a dívky nejraději a pilně „Románovou přílohu“ a rubriku „Ze soudní síně“, důležité části politické si nevšimnou. Podrobných vylíčení vražd, loupeží a jiných sensací mladým dívkám netřeba čisti, poněvadž se články pojednávajícími o surovosti lidské mravy nezušlechtí, cit nezjemní.

6.

Jest povinností poznati napřed nejlepší spisovatele domácí, nežli sáhnete po spisovatelích cizích.

7.

Nezáleží na množství knih, které kdo přečetl, ale na tom JAKÉ knihy četl a JAK je četl.

Čisti neumí a nemá ze čtení žádného prospěchu, kdo knihu za knihou hltá. „Jak to dopadne ?“ jest hlavním zájmem takového povrchního čtenáře. Líčení povahy, krajiny, úvahy spisovatelovy, v nichž uložil tento své zkušenosti, svůj názor na svět jsou mu zbytečností — přeskočí několik stránek, jen aby co nejdřív ukojena byla jeho zvědavost, jak příběh skončí.

8.

Dobře jest, čtou-li se ať časopisy, ať knihy v kruhu rodinném nahlas.

— Jest málo paní a dívek, které dovedou klidně, plynně a s patřičným přízvukem zvláště ve společnosti předčítati a přec jest to jeden z nejpříjemnějších darů pro kruhy přátelské i rodinné.

Dobře, příjemně předčítati jest krásné umění a zasluhuje právě tolik cviku a péče jako hudba a zpěv.

Vždyť jest přirozenější, aby se dříve naučil člověk správně mluviti a potom teprv zpívati.

9.

Vypůjčíš-li si knihu, jest tvou povinností vrátiti jí čistou a neporušenou.

10.

Nepřehlédněme, že vypůjčenou knihou může též býti přenesena nakažlivá nemoc, což jest též jedna z příčin, proč doporučuje se založiti si vlastní knihovničku svých oblíbených spisovatelů.