Děti a hry: proč je hraní důležitou součástí dětství

Dětská hra

Hraní tvoří v životě dětském hlavní jednu periodu; jeť to jaro života lidského, ve kterém všude a všecko jen se zelená a pučí, vše jen barvami jasnými prokvétá.

A jakož jest jaro podmínkou budoucí ourody, tak i tato doba dětská věští o budoucím povolání člověka.

Pud ku hraní není u dítěte nic nahodilého, mát on také své účely; i on má ku vzdělání člověka přispívati.

Netřeba se obávati, že dítě hraní přivykne, že hraním se mu zamezuje cesta k učení a zaměstnání vážnějšímu. Nikoli! tím právě připravuje se dítko, rozumně jsouc vedeno, k svému příštímu povolání; neboť při hraní osvojuje si mnohých zkušeností, které mu v dalším životě znamenitých výhod přináší; ono má příležitost tělo své otužovati, rozum brousiti a vtip ostřiti, paměť vzdělávati, zahálce se vyhýbati, ano mnohému se naučiti, co by jinak těžce se docíliti dalo.

Žádati snad od dítka outlého, jehož smysly pouze jen hra baviti může, aby vážnými toliko věcmi se obíralo, jako to činí člověk dospělý; bylo by tolik, jako požadovati od jinocha, aby chodil hezky shrbeně s šedivou vlásenkou na hlavě.

A medle, byt by nic více než pouhá zábava se nedocílila, proč bychom ji neměli dítěti dopřáti? — vždyť pak dospělí lidé po zábavě touží a za potřebnou uznávají. Bohdejž, aby tato vždy též tak nevinna byla, jakož bývá u těchto maličkých.

Kdekoli se v skutku pud ku hraní nevhodnými, síly dítka valně napínajícími úkoly potlačuje, přichází trest již v zápětí; neboť dítko takové ostává i při postouplém věku dětinské, při vážnějším zaměstnání mrzuté a těkavé, což mívá za následek, že přísností a příkrostí se pak k povinnostem donucovati musí, které by při náležitém, věku a silám přiměřeném vedení dojista volně plnilo.

Ovšem, za rozličnou povahou i při podobném vedení najdeme také dítky, jež jako staří sobě počínajíce, volným krokem kráčí, s dospělými jen obcují, s dítkami rovného věku ničeho míti nechtějí a jejími zábavami opovrhují.

Takovéto dítky bývají často od mnohých za povážlivé a velemoudré pokládány, právě proto, že nejsou tím, čím by pro dozrání těla i ducha býti měly. A probereme-li úkaz tento bedlivěji, co najdeme?

Výtvor líčený, z marnosti neb blbosti povstalý, ku podivu nejapný a neobratný na těle i na duši, podobný padavčeti, kteréž jako jablko zralé červeností se rdí, i jako na důkaz zralosti své se stromu padá: chuť však a v krátce nastalá vyschlost a cvrklost brzo padavku vyzradí.

Počínání-li také v skutku duchaplnost projevuje, pouze za řídkou výmínku lze to považovali. Nesmíme tedy zapomenouti, že všecko má svůj čas: strůmek rostoucí zelená se napřed a kvete, a teprv nese ovoce; jedno předchází druhému, i musí předcházeti, nemá-li strůmek zakrněli a státi se neplodným.

Dítko, nebyvší před časem ze svého okresu dětského vyrváno a k pracím přidržováno, ku kterým síly jeho ještě nedospěly, přenese svou bodrou a veselou mysl i na zaměstnání druhu vážnějšího. A šetří-li se i dále pravidla, aby se síly dítka nepřepínaly, tedy se dítko i napotom při jasné mysli zachová, prospívajíc u vzdělávání svém víc a více.

Mimo to jest věk hraní dítěcího pro rodiče a vychovatele zvláště pozoruhodný, protože při hraní celá bytost dítěcí ve své ouplné ryzosti se objevuje; tuto není klamu, nenít tu pokrytství, a bedlivému pozorovateli jest pak věcí snadnou, touhy a snahy se jevící, schopnosti probleskující, ano i vášně všeliké poznati, což při dalším vedení dítka převelmi jest potřebné.

Dítko čiperné při hraní bývá i čiperné v učení; věkem, jakož i poznenáhlým a přiměřeným zaměstnáním náklonnost jeho ku hraní napořád se ztrácí, až i konečné náklonnost tato na vážnější zaměstnání přejde.