Dětství a vojenský výcvik císaře Františka Josefa I.

Doba mládí.

Rodiště Jeho Veličenstva jest císařský letohrádek Schönbrunnský, nalézající se na jihozápad od Vídně.

Letohrádek Schönbrunnský jest stkvostná stavba, skládající se z budovy hlavní a dvou křídel; celý zámek má 1441 pokojů, zvláštní kapli a divadlo. K letohrádku přiléhá obrovská zahrada, která až na malou výjimku veškerému obecenstvu přístupna jest.

Každému čtenáři skrovné této knížky bude zajisté známo, že v Schönbrunně se nalézá nejen bohatý zvěřinec, ale i nade vše bohatá a cenná zahrada botanická.

V tomto v pravdě pozemském ráji ráčil dne 18. srpna 1830 světlo světa spatřiti Náš nej milostivější císař a nejvyšší velitel. Otcem Jeho byl arcivévoda František Karel, rozený dne 7. prosince 1802, starostlivou a něžnou máti byla arcivévodkyně Žofie Bedřiška, dcera Jeho Veličenstva krále Josefa Bavorského.

Z manželství tohoto vzešli mimo arcivévody Františka Josefa ještě tři synové, a sice 6. července 1832 arcivévoda Ferdinand Maximilian, pozdější císař mexický, dne 30. července 1833 narodil se arcivévoda Karel Ludvík, otec nynějšího následníka Františka Ferdinanda d'Este, a konečně dne 15. května 1842 narodil se arcivévoda Ludvik Viktor, jediný ještě žijící bratr Jeho Veličenstva.

Děd mladých princů císař František, který s říši Svou bouřlivé války Napoleonské přetrpěti musil, oblíbil si mladičkého vnuka, že bez něho ani hodinu býti nemohl; slavný děd celé dny hrál si s roztomilým vnukem Svým, v první pokusy chození sám Ho zasvětil.

Všem čtenářům jest zajisté známa episoda, která na podzim r. 1834. v zahradě Schönbrunnské se udála. Mladičký arcivévoda hraje si na trávníku pozoroval dlouho vojína v žáru slunečním na stráži stojícího; litoval ubožáka, že v písčité cestě neustále choditi musí a jakmile děd ze zámku ke vnuku přispěchal, ihned tohoto za dárek pro ubohého vojína prosil.

Císař František dal do něžné ručky vnukovy několik stříbrňákův, načež tento se zářivou tváří spěchal k vojínu a pravil: „Tu máš, milý muži, vezmi!“ Avšak vojín podle předpisu vzdal pouze čest, a ani brvou nehnul. S pláčem přišel sklamaný princ zpět k dědečkovi, tento však ho potěšil, zavedl k vojínu a pozvedl mladičkého vnuka, by tento sám peníz stříbrný dal do nábojnice stráži, an vojínům pod přísným trestem zakázáno bylo na stráži čeho přijati.

Již tehdy jako dítě tříleté ráčilo Jeho Veličenstvo svou velikou lásku k vojínům prokázati.

Sotva že první šťastná léta dětská uplynula, již musil mladičký princ hlavičku Svou namáhati, aby vědomosti pro život Svůj si osvojil.

Vojenský výcvik měl na starosti plukovník František rytíř Hauslab, který v zimě 1843 přednášky své započal. Mladičký arcivévoda učil se službě pěchotníka, dělostřelce, jezdce a zákopníka od prvopočátku, právě tak jako každý jiný nováček, an učitel Jeho mínil, že ten co rozkazovati chce, sám službu v celém rozsahu důkladně znáti musí.

Jeho Veličenstvo nosil hrubý úbor pěšáka, hulána a dělostřelce. Ještě dnes s velikou pietou schovávají se oděvy ty jako upomínka na dny bezstarostné, již dávno minulé. Mladý princ u pěchoty naučil se zacházeti zbraní, cvičil četu, prováděl pohyby se setninou i s plukem.

Když nastoupil výcvik u hulánského rytmistra Sachse, obdržel obyčejného služebního koně a teprve nyní učil se jízdě na koni. Při dělostřelbě učil se všem výkonům potřebným k obsluhováni děla; tak se stalo, že ač mladý v letech, již bohat byl zkušenostmi vojenskými.

Jakožto poddůstojník hulánský odbyl si stkvělým způsobem zkoušku v jezdecké hbitosti před Svým mileným otcem.

Mimo výcvik vojenský postupovalo také vyučování ve všech odvětvích vědy.

Dne 16. října 1847 poprvé vystoupil mladý arcivévoda do veřejnosti; stalo se to při nastolení vrchního župana v Pešti, arcivévody Štěpána.

Mladičký arcivévoda určen byl strýcem Svým císařem Ferdinandem I. za místodržitele v Čechách, pro povstalé však politické bouře upuštěno od tohoto úmyslu.

Vzpoura a bouře otřásaly základy staroslavné říše; na jihu proti zpupným Vlachům stál s udatnou hrstkou polní maršál hrabě Josef Radecký z Radče, jehož pomníky zdobí nejen hlavní město říšské Vídeň, ale i naši královskou Prahu. K hrstce těchto udatných bohatýrů spěchal v průvodu několika císařských princů nadějný arcivévoda František Josef, by jakožto majitel a plukovník 3. dragounského pluku se ve Veroně u starého Radeckého k službě přihlásil.

Než sám nadějný princ do ohrožené země přispěchal, zaslala arcivévodkyně Žofie, starostlivá máteř Jeho, následující list Radeckému:

„Velectěný pane polní maršálku!

Co jest mně nejdražší, krev srdce mého odevzdávám do věrných Vašich rukou. Povedete-li dítě mé po Vaší dráze, bude kráčeti bezpečně a čestně. Buďtež mu laskavým otcem, jest toho hoden, neboť jest dobrý, počestný hoch a stavu vojenskému hned od svého dětství náruživě oddán.

Nebudiž však přítomnost jeho pro Vás žádnou překážkou; otec jeho přeje si, abyste naložil sním zcela po své vůli a přidělil mu polního podmaršálka hraběte Vratislava. Syn můj poví Vám, jak vřele a nadšeně obdivuji se odvaze a chrabrosti Vaši i hodných Vašich sborů, jak se těším z Vaší vynikající osobnosti, jakých za naší doby jest tak pořídku a jak jsem hrda, že nám náležíte...

Bůh budiž s Vámi, milý hrabě a žehnej udatnosti a vytrvalosti Vaší armády! Toť nejvroucnějším mým přáním — nejvřelejší mou modlitbou.

Ve Vídni, dne 22. dubna 1848.
Žofie, arcivévodkyně Rakouská.