Dušičky: den, kdy návštěva půlnoční mše zabíjí

Děti před kostelem.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Na dušičky.

Dušičky jsou dnem mrtvých. Již večer před dušičkami vzpomíná se na zesnulé.

Rozsvěcí se „za dušičky“ lampička s olejem nebo rozhřátým máslem. Modlívají se zvláštní modlitby za zemřelé. Lampička hoří celou noc a celý následující den.

Ráno „na dušičky“ jdou skoro všickni vesničané do kostela. Dávají na mši za zemřelé přibuzné. Po bohoslužbě vyhledávají se hroby příbuzných a známých. Vzpomíná se na né modlitbami. Děti pálí na hrobech voskové svíčičky jako oběť za duše zemřelých.

Vypravuje se, že v půlnoci dušičkové mají duchové bohoslužby.

Jistá sousedka pelhřimovská probudila se v noci dušičkové. Měsíček svítil. Sousedka myslila, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie.“ Kostelíček byl plný, u oltáře byl kněz. Sousedka stydíc se, že přišla tak pozdě, neohlížejíc se usedla v lavici.

Teprve po chvilce pozdvihla oči. Kostel byl plný lidí jí neznámých. Plna údivu prohlíží si neznámé lidi; někteří jsou jí povědomí. Vzpomíná, kde je viděla, vzpomíná, a hrůza ji obešla. Lidé ti již dávno zemřeli.

V tom šťuchá ji známá sousedka její nedávno zemřelá: „Kmotřičko,“ povídá, „co jste to učinila, to je mše duchův. Až bude po mši, duchové vás rozškubou. Ale dám vám radu; svlečte kožíšek, nechte jej zde a sama radši abyste už byla pryč.“

Víc mrtvá než živá svlékla ubohá kožich a utíkala domů. Ráno nalezli lidé v kapli kožíšek rozškubaný na maličké kousíčky.

Na dušičky peče se zvláštní pečivo „dušičky“ zvané. Bývá to žitná caletka uzoučká, naplněná ustrouhanou řepou.

Mnohá hospodyně dělává dvojí, pro sebe a rodinu z mouky bělejší, pro čeládku z mouky černější. Vtip lidu všiml si i této lakoty. Vypravuje se o pacholku, který prý chtěje selku nevinným způsobem pokárati, že dělala dvojí »dušičky,“ zpíval si:

Dušičky věrný,
nejste všecky stejný.
Některý ste bílý,
některý ste černý.