Elektrické žárovky, plyn nebo chemie? Nejlepší umělé osvětlení podle roku 1899

Obří žárovka.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Proti tmě.

Po dlouhá století vypomáhal si člověk jak nejlépe věděl a mohl, aby zapudil noční temnoty a mátohy: zapaloval hořlavé látky a jich světlem alespoň poněkud umožňoval, aby doba noční nebyla tak tmavou, životu vědomí a životu práce nepřístupnou a uzavřenou.

Světla má člověk ku své činnosti nezbytně zapotřebí. Čím jasněji vidí kolem sebe, tím bezpečněji si vede. Proto snaha člověka po stále větším a dokonalejším světle byla přirozena. Tisíce let minulo, nežli od louče a knotu postoupil člověk k jasnějším látkám zápalným. A teprve v novověku rychle po sobě následovaly různorodé pokusy osvětlovací.

Od borových loučí z předhistorických dob, od kahanů olejových u starých národů, od středověkého vosku a loje, kolik století minulo až ku svíčkám argandským a stearinovým, až po objevení svítiplynu, jímž ulice londýnské poprvé zazářily roku 1812. U nás zavedeno plynové osvětlení ulic teprve r. 1847. V domácnostech od starých svíček a lustrů jevil se značný pokrok uvedením lamp, známých pod jmenem »moderatérky«, kterých až do let šedesátých užíváno.

V letech šedesátých přinesena k nám nová svítilna z Ameriky, kde mezi tím těženy spousty nového svítiva rok za rokem stoupající. A do dnes po všem světě vykonává obecně uznávanou vládu světla v uzavřených místnostech pronikavá petrolejka. Však už od delší doby není neobmezenou vládkyní.

Naopak panství její povážlivě je otřeseno. A zdá se, že aspoň ve větších městech a místech průmyslových brzo ustoupí nové vládkyni i v soukromém prostoru, jako už ustoupila na ulicích a veřejných místnostech — svítilně elektrické.

Od r. 1880—1890 rozlétlo se po Evropě i Americe neodolatelné světlo elektrické, jehož síle a pronikavosti žádné z dosavadních vyrovnali se nemůže. Elektrické svítilny obloukové ozařuji veřejná místa, náměstí, ulice, nádraží a j. Zlaté »žárovky« (Edisonky, Svanovky, Maximovky a j.) jako ohnivé květy s nebeských luhů svítí zatím do bohatých domácností, v továrnách, salonech, hostincích atd. Jaký pokrok ohromný za poslední desítiletí!

Elektřina potlačuje všecky soupeře. Avšak se živým zájmem sledujeme statečný zápas ohrožených sil, jak se bráni, jak nerady ustupuji a nové a nové pokusy podnikají, aby ztracenou půdu znova vydobyly.

Vizte zoufalý zápas plynu, aby uhájil své panství proti vítěznému postupu elektřiny. Je to darwinovský zápas na život a smrt, a není divu, že i vítěz odnáší mnohou ránu. Čím se domohla »plynosvětna« tak skvělých úspěchů proti v »elektrosvětě«?

Užitím stejné zbraně. Zbraň slově »inkandescence«, žíhání pevných hmot, kterou si hlavně elektrické žárovky razily dráhu. A tu dlužno jmenovati harcovníka, který se v boji nejprv vyznamenal. Je to Auerovo svítiplynové světlo se žhavým pláštěm, jenž obklopuje plamen hořící lampy. Osvětlení plynové tímto novým vynálezem značně sesíleno.

K němu se druží v posledním desítiletí vynález Fahnehjelmův, který užívá magnesiových tyčinek do béla rozžhavených hořícím vodíkem. Místo vodíku užito též benzinu, lihu, petroleje a v poslední době accetylénu k sestrojení žárových svítilen. Žhavá hmota jest tu prchavý uhlík. Plamínek má vysokou teplotu. Přes něj proudí plyn nasycený prchavým uhlíkem. Uhlík do běla rozžhaven svítí.

Nejuhelnatější ze všech plynů jest právě accetylén. Plyn ten i jeho silná uhelnatost známy byly mnohem dříve. Zdlouhavá i drahá výroba však nedovolovala používati ho ku svícení. Teprv nové vynálezy Moissana, Wilsona a Bulliera dovolovaly pomýšleti na praktické upotřebeni jinak známého již plynu.

Vynálezci roztavili v elektrické peci směs dvou rozemletých na moučku hmot, páleného vápna a kuksu (uhlí). Roztavení vyžadovalo žáru 3000 st. C. Elektrické pece jsou tak upraveny, že mezi uhlovými roubičky (elektrodami), jimiž silný proud prochází, vzplane jasné, bílé světlo jako v lampě obloukové, jehož plamen jest nulkán vyvíjeli se v prostoru odevšad uzavřeném.

Vložená do pece tavenina rozžaví se nejprve do běla a pak se rozpustí do tekuta (roztaví se). Tak vysoké žáry působí neobyčejné rozlučování i slučování hmot, t. zv. chemické reakce. Tak na př. v tomto případě vypouští vápno svůj kyslík a slučuje se s uhlíkem, kterážto nová sloučenina pokřtěna »karbid vápenatý«.

Z vápna vyloučený kyslík spojuje se s uhlíkem na kysličník uhelnatý. Karbid vápenatý má tu zvláštní vlastnost, že, jakmile se k vodě dostal, rozpadá se lučebně ve dvě samostatné hmoty, vápno a acetylén.

Ježto k vývoji elektrického proudu lze užiti vodní síly a proto výroba karbidu vápenatého celkem jest laciná, nestojí ani acetylénu cena vysoko a pro tuto vlastnost hodí se nový produkt dobře za svítivo.

Jednoduchá výroba a veliká svítivost pohádaly vynalazavé mozky, smysliti nejvýhodnější svítilnu svého druhu. Vynalezavost není už dávno věcí geniů, nýbrž spadá v obor technologicky školených individuí. Vynálezci líhnou se dnes v massách. V posledních šesti létech zadáno na př. na 2000 žádostí o udělení patentů na přístroj k umělé výrobě acetylénu! Neméně i na sestrojení svítilen acetylénových a hořáků, vysoká teplotě v šanc vydaných.

Co do úpravy lamp rozeznávají jich tři druhy. U jednoho přivádí se voda ze spoda svítilny ku karbidu v takovém jen množství, aby se plynu vyvinulo, kolik právě ho shořelo. U druhého kape voda s horní části lampy na karbid a vyvíjí se plynu samočinně tolik, co se v téže době spotřebuje.

Rozkladem karbidu vodou nastává prudké a velmi vysoké oteplení, což je dost choulostivé. Jednak se horkem rozkládá acetylén v uhlík a vodík, kterýžto rozklad mnohdy výbuch způsobuje a jednak částečný rozklad acetylénu svítivost plamene seslabuje. Hlavní věc, o kterou dosud běží, je sestrojení dokonalého hořáku.

Kilogram karbidu stojí dnes 40 kr. a k výrobě 1 m³ (krychl. metru) třeba 1½ kg karbidu. Tímto množstvím acetylénu dociluje se světelného effektu za 1500 svíček, hodinu svítících.

Vedle acetylénu tlačí se do popředí ještě žárové světlo benzinové, lihové a petrolejové. Hledíme světlu budoucnosti nadějně vstříc.