Etiketa podle Gutha-Jarkovského: Co všecho dokáže úsměv a jak ho správně používat?

Veselí lidé.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Úsměv.

Různé projevy zdvořilosti nabývají teprve ceny a významů, jsou-li učiněny s jistým půvabem, a jejich nejpřirozenějším a nejpůvabnějším průvodcem jest úsměv.

Úsměv dovede vyvolati sympatii, mírní úctu, působí přízeň a zajišťuje populárnost . . . Mnozí odmítajíce nějakou žádanou službu, dovedou říci svoje »Je mi tuze líto« s tak hezkým úsměvem, že hned jim odpustíte!

Úsměv, provázený jiskrou v oku, musí býti umírněný a nepřecházeti ve smích. Také nebudiž prodlužován, sice projevuje potměšilost, ne-li hloupost.

Ne každá zdvořilost je však provázena úsměvem, kterým ovšem neradno plýtvati.

Nedomnívejme se, že k úsměvu při projevu zdvořilosti vázány jsou jen dámy. Pán i starší provází přiměřeným úsměvem neb aspoň vlídným výrazem v tváři svůj pozdrav, svůj hovor a také žádný slušný představený nemračí se zbytečně.

Šéf, který se nikdy na podřízeného neusměje, je snad výborný úředník, ale společenský kakabus. Také život úřední je životem společenským, a čím méně dbáme v něm určitých společenských pravidel, tím činíme práci ostatními nesnesitelnější a tím více — škodíme svému úřadu.

Vlídného představeného podřízení nosí na rukou a jemu k vůli spolykají i hořké pilulky svého povolání jako cukr, kdežto šéf nezdvořilý, stále zamračený a nevlídný, rozklíží celý úřad, ba, je-li v popředí, i celý stav.

Že pak vlídným a zdvořilým chováním, úsměvem v tváři, ba i nenucenou prosbou i tam, kde by mohl rozkazovati, docílí náčelník úřadu často mnohem více nežli přísnými formany, jest obecně známo.