Fyzické tresty ve škole: návod, podle kterého kdysi učitelé trestali své žáky

O trestech tělesných.

Není k zapření, že máme učitele, kteří pro udržení dobré kázně tělesných trestů nepotřebují, jakož i to dokázáno jest, že školní bratří při vychování tělesných trestů co vychovacího prostředku zcela zavrhli, a předce ve školách svých dobrou kázní se honosí. Připouštíme-li tedy, že v národních školách tělesných trestů užívati dovolíno, proto předce z jiné strany nesmí žádný učitel býti toho mínění, že by se jich naprosto užívati muselo.

Zase jsou ale někteří, kteří myslí, že by dítky z nižších stavů tělesně trestány býti musely, proto že z domova na tělesné trestání uvykly byly.

Právě kdeby tento případ skutečně byl, jsou dítky otupělejší, a tělesný trest tak veliký na ně dojem nečiní, a protož důležitá toho jest potřeba, aby se na místo jmenovaného prostředku jiný postavil, kterým by se ctižádost a mravní cit více vzbudil.

Tomu dozajista každý přisvědčí, že škola ta za mnoho nestojí, ve které se vůbec mnoho trestává, tím menší ceny má ale ta škola, kde se mnoho tělesných trestů užívá. Rovněž i může každý snadně toho přesvědčení nabýti, že učitel, pakli při užívání tělesných trestů nebyl dosti opatrný, aneb pakli v náruživosti aneb bez míry trestal, připravil se o lásku rodičů a příčinu zavdal ku stížnostem a vyšetřováním, což v přemnohých pádech pro něj mělo nej trpčích následků.

Zcela jinák to je, když rodičové trestávají své vlastní děti, nežli když vidí, že cizí člověk dítek jejich v ten způsob se dotýká.

Pročež budiž učiteli při tělesném trestání dvojnásobně opatrný, i co do míry i co do způsobu.

Každý tělesný trest, který přesahuje míru, aneb dokonce ku zkáze zdraví čeliti může, jest školy i učitele ouplně nehodný; neboť neshoduje se s poměrem, v kterém státi má škola i učitel k dítku.

Takovéto kárání činí z dítka otroka, z učitele nelidského zvolníka (despotu), a ten vychovatel dozajista nemůže slouti vychovatelem dobrým, který jen z bázně před světským, občanským zákonem takových trestů neužívá.

V následujícím mají pověděny býti některé případnosti, ve kterých by užívání tělesných trestů mohlo omluveno býti.

1. Pouze a jedině největší potřeba, když se již mírnějších stupňů v trestání bylo použilo.

2. Při dítkách zpustlých a nezbedných, a sice pro jejich urputnost, svévolnost, lež, krádež a t. p. více nectností.

3. Nikdy pro pouhé vady mládeže, jaké obyčejně lehká mysl neb překvapenost v jednání sebou přináší.

Co se ale způsobu při trestání týká, může se říci, že jest metla nejpříhodnějším toho nástrojem.

Školu, ve které lze nalézti karabáce, hole, provazu aneb jiných mučidel, by bylo nejlépe zamknouti, aneb učitele vypovedíti; neboť takové nástroje zřejmě svědčí, že v takové škole nečistý, sprostý duch panuje.

Při trestání vystříhej se učiteli všech obšírných, strach v dítěti rozmnožujících příprav, protože nepřirozené jsou a trestu ráz otcovské kázně odjímají. Trestáno budiž bezpostředně hned po zpáchaném protizákonním činu, a to vždy v takovém způsobu, aby i trestaný i ostatní spolužáci spozorovati mohli, že učitele upotřebení toho prostředku bolí.

Pakli by se ale udála případnost, žehy učitel pro ten neb onen přestupek jiným na výstrahu t. j. nadobyčejně přísně trestati musel, tedy umluv se dříve učiteli s duchovním správcem jakožto místním školdozorcem, a trestej s jeho svolením a v jeho přítomnosti.

Jestli kde, tak je zde tělesného trestu potřebí, kdeby se surová, drzá vzdorovitost ukazovala, aneb taková neposlušnost, která jest výsledkem předloženi, a ne dětenčí lehké mysli aneb přirozené slabosti.

Ještě budiž zde několika trestů zmíněno, které sem tam jsou v užívání, a to sice: „Klečení, ponecháváni ve škole, půst, stolice hanby, sesazování“ a pak několik slov o tak zvaných „dohližitelích.“

Klečení co trest bývalo v mnohých školách druhdy na denním pořádku, tak že žáci v celých řadách klečívali. Trest ten již v tom ohledu nezasluhuje povšimnutí, poněvadž pro nepohodlné, a časem i bolestné držení těla žákům zabraňoval, bráti na vyučování podílu, a že i často pozornost ostatních žáků od učitele na potrestaného žáka se obracovala. Že ale klečením vyjádřujeme zevnitřně nejhlubší naší pokoru k Bohu, což jen při službách Božích a při modlitbě jest na pravém místě, tudy se klečením co trestem tento výraz poníženosti zneužívá a snižuje. Z té příčiny sluší klečení co trestu zavrhnouti.

Jiný trest jest ponecháni po škole, čímž se dítku na jistý čas svoboda odejímá. K odbývání takového trestu nesmí zvoleno býti jiné místo, kromě školní světnice, a děti takto trestané nesmí zůstaň bez dohlídky a bez přiměřeného zaměstknání, sic by Jinak trest takový nejen nezbednost a lehkomyslnost podporoval, alébrž ku mnohému nedovolenému vyražení by podával příležitost, čímžby přestával býti trestem.

Pak se musí rodičové o tom upovědomit, aby tito zvěděli, proč dítky v pravý čas domů nepřicházejí, a že chování jejich bylo trestuhodné. Na pováženou pak jest vždycky prodloužení trestu toho, ač samo sobou dosti přiměřeného, na delší čas a zvláště přes oběd. U dítek, na těle slabých, mohlo by se takovým postěním na zdraví škoditi, a byť i toho nebylo k obávání, předce pozornost dítka při odpoledním vyučování jest ta tam; neboť duch jeho více bude doma u pokrmu a nápoje, nežli ve škole při vyučování.

Trest takový by nejlépe místo měl, když dítko úlohy své buď docela ne aneb jen s velikou nedbanlivostí vyhotovilo. V čase tom by se mohla úloha dokončit a lépe vyhotovit.

V mnohých školách nachází se tak zvané místo hanby, to jest místo neb lavice, kam staví neb sází učitel na nějaký čas dítky takové, kterými nespokojena býti příčinu má.

Pakli se žáci oddělením tímto trestávají proto, že svévolností a žvatlavostí svou ostatním dítkám již po vícekráte ve vykonávání povinností jsou na překážku, jest trest tento přirozený a příhodný. Při tom ale, kde toho jest možná, ať stojí lavice ta jiným dítkám za zády, tak aby jen učitel trestanému v obličej hledeti mohl. Dávati ale takové lavici hanlivá jmena, n. p. oslovská stolice aneb jinak, není dočista k chválení.

O sázení žáků na přednější místa jako za odměnu již s hůry bylo něco povědíno, a není od místa, ještě jednou učitele k co možná největší opatrnosti napomenouti, aby takto nebyl v dítkách, obzvláště ale při dívkách, duch pýchy a přeceňování sebe samého, či neradil Pán Ježíš, nás božský mistr a učitel učedníkům svým, aby nesedávali na místa první?

Když Petr pln nadšenosti v ta slova zvolal: Ty v pravdě Syn Boží jsi! co obdržel ? Ne slova chvály, nýbrž pokořující poučení: Ano, pravím tobě, ne krev a tělo, nýbrž sám Otec nebeský tobě to zjevil. A když jednou hádali se učenníci jeho o přednost, ukázal na dítě a pravil: Ano, pravím vám, nebudete-li jako jedno z maličkých těchto, nevejdete do království nebeského.

Rovně tak i my s dítkami zacházejme, aby duch pokory v nich udušen nebyl. Naproti tomu může usazení do nižšího oddělení, pakli jest krok takový ouplně ospravedlněn, a potřeba-li toho káže, mocně na rodiče i na dítky působiti, a mnoho k pořádnému navštěvování školy přispěti.

Při určování trestů neřiď se ostatně zcela podle obžalob a svědectví spolužáků, nýbrž spolehej se více a hlavně na vlastní přesvědčení a pozorování. Všecko udávání žáků nemá ceny a na karakter žáků zhoubně působí. I zvyk mnohých učitelů vystaviti před vyučování a v přestávkách mezi vyučováním tak zvané dohlížitele není v celku k schvalování.

Nečiní-li takový dohlížitel svou povinnost, k čemu ho učitel vystavil? A činí-li ji, co je jeho zisk? Nenávist a nepřátelství spolužáků; ano takový dohlížitel bývá často sveden k pánovitosti i častokráte k nepoctivostem, ano i takové pády již se přihodily, že takový dohlížitel, aby o někom dobré vydal svědectví, dal se podplatiti, byťby i prostředek k tomu jen v nepatrném jablku záležel. Učitel budiž stále a vždy pouze učitelem, nespolehej se jen sám na sebe, a pakli je sám vždy prvním a posledním na místě, pakli oko jeho všude bdí s láskou a obezřetností, pak zřídka kdy má dohlédačů a udávačů potřebí.