George Washington: Voják, který se stal prvním prezidentem USA. Proč byl uctíván českými vlastenci?

President Washington

V dobách těžkého zkoušení mysl lidská ničím tou měrou se nepozdvihuje a neposílí jako pohledem na spanilé a veliké povahy. Dívajíce se na ty muže statečných srdcí a vzneseného ducha, na ty hrdiny a dobrodince lidstva, již vynikali v odvěkých těch zápasech za svobodu člověčenstva, vedených tu pérem a slovem, tu mečem nebo palcátem, jest nám jakoby paprsky jejich síly a velikosti vnikaly do prsou našich; naše duše se šíří, naše srdce bije volněji. „Vstaň a následuj mne!“ volá k nám téměř duch těch hrdin a mučedníků, a nevolá nadarmo.

Věřte mi, drazí přátelé, nevolá nadarmo. Záře velikých povah jest jako záře slunce. Kam padne, tam klíčí to a vzrůstá. Vidíme to na sobě samých.

Na těch velikánech naší minulosti, na těch velebných postavách našich Husův, Žižkův, Prokopův, Jiříkův a Komenských vzpřímil se, oživnul a rozplamenal po věcích tmy a poroby ten ubitý český duch, — znovu oživená památka té naší bývalé velikosti a síly: toť byla ta záře blahoplodná, toť bylo ono teplé slunéčko, na kterém znovu vyklíčilo, vzrostlo a v bujné květy povyhnalo povědomí české, ta naše láska i věrnost k vlasti, ta naše statečnost i síla nynější.

A kdež bychom teprv byli, kdyby nám již v útlém věku našem byli ve školách předváděli povznášející ty obrazy pravých velikánů a dobrodincův lidstva, kdyby nám již za mládí byli objevovali ony vzory cností občanských, ony příklady lásky vlastenecké, obětovnosti a odlákáni hrdinného, jakož je objevují mládeži v zemích opravdu svobodných, na př. v Americe a ve Švýcarsku!

Toho všeho pohříchu nám se nedostalo, my vše musili teprv později doháněti, ale doháněli jsme a doháníme, bohudík, horlivě a s poctivou vůli.

Nuže dovoltež mi, drazí přátelé, abych k této naši práci zdatné přiložil také nepatrnou hřivnu svou, podávaje vám obraz muže, který bez odporu náleží k nejkrásnějším povahám a k největším dobrodincům člověčenstva — o kterémž ale přece dosud bohužel nemnoho bylo pověděno lidu českému slovem českým.

Míním velikého osvoboditele Ameriky, Jiřího Washingtona.

Podle jména známe jej sice ode dávna všickni. Víme všickni, že on byl zakladatelem svobody americké; víme všickni, že stál co hrdinný vojevůdce v čele toho lidu amerického, jenž proti utlačovatelům anglickým podnikl nasazením všech svých sil zoufalý boj za svou samostatnost.

Vše to víme a mluvíme proto o Washingtonovi s úctou vyšší než o kterémkoliv jiném zakladateli nějaké říše... a přece pravím, přece Washingtona neznáme, aneb jen velmi povrchně známe: sice bychom neměli k velikému muži tomu pouze úctu, alebrž i lásku.

Chceme-li Washingtona poznati celého, musíme jej pozorovati z blízka, z jeho spisů, z jeho slov. Tu teprv rozevře se před zrakoma našima všecka ta vznešenost a spanilost jeho povahy, tu teprv zahoříme k němu obdivem vroucím a pojmeme jej netoliko v pamět ale i v srdce své.

Jsme my lidé podivní: pro veliké dobyvatele, kteří naplnili svět hrůzou, krvi a ohněm a učinili miliony lidí nešťastnými — pro ty býváme plni obdivu a díváme se k nim jako k velikánům člověčenstva.

Ale pro povahy takové jako byl Washington máme nejvýše chladnou úctu, jako bychom nevěděli, že právě taková skromnost a poctivost, jakou osvědčil tento muž v službě své vlasti, jest hodna nejkrásnějšího vavřínu, jako bychom nevěděli, že v odříkáni, v sebeobětování jest pravá velikost a největší cnost člověka.

Pohleďme na toho „velikého“ Napoleona, na toho „velikého“ Césara— jak je na sta dějepisců nazývá. V čem záleží ta jejich tak zvaná velikost? Že oba dovedli zahroziti celému světu železným svým ramenem, že jeden jako druhý dovedl přes milion mrtvol neustupně dorážet za cílem svým. Ale tím cílem nebyla než panství a slávy chtivost, tím cílem nebyla než nemravná choutka podmanit celý svět zvůli své.

Jeden z nich byl v rozběhu tom nešťasten, druhý šťasten. Napoleon I. sám viděl tu říši svou, kterou skoval krví a železem, rozpadati se v rumy a trosky. César ale byl šťastnější: on skutečně vítězstvími svými založil říši světovou. Ale tato říše jeho, toto císařství římské čímže ono bylo člověčenstvu?

Žádným dobrodiním, nýbrž metlou a bědou. Ta centralizace císařství římského, kteréž on dal původ, byla světu dědictvím tak osudným, že po pět století plodila jen úpadek a hynutí obecné, až konečně i tato celá budova pro svou hnilobu mravní se sřítila a rozvalila na věky v nic.

A vizme naproti tomu toho skromného občana Washingtona. I on měl vůli železnou, také jej nedovedla žádná lidská moc odvrátiti s dráhy jedenkráte nastoupené. Ale jaká byla ta dráha? jaké byly ty jeho cíle a záměry, za které bojoval, za které poháněl své krajany a rodáky ve hrůzy válečné? —

Byl to cíl a záměr jediný: osvobozeni vlasti! Jiného neměl, jiného nechtěl. Sláva, panování, moc a vlastní zisk byly mu věci neznámé. Jedině pro lásku k vlasti opásal se mečem a neodložil jej dříve až viděl vlast svobodnou. Ale tu jej odložil, ba co dím: odhodil od sebe; neboť v den, kdy uzřel vlast prostou vrahův a sobě samé navrácenu, lekal se té zbraně, nechtěje býti ničím jiným nežli prostým občanem svobodné, drahé vlasti své.

Ne mečem ale radou svou, rozumem svým pomáhal odtud ku další spáse vlasti, ažtě viděl základy svobody její upevněny, budoucnost její pojištěnu. Svobodná Amerika — toť jest dílo, toť jest dědictví, které zůstavil po sobě Jiří Washington člověčenstvu.

Ne říši hrůzy, poroby a nemravnosti, ne stát výbojný a loupeživý, alébrž říši svobody, práce a míru založil lidstvu ; stát, který do konce tohoto století bude největším státem vzdělaného světa a poskytne nevídané divadlo federační republiky, obývané osmdesáti miliony svobodných lidí.

To, jak pravím, jest dílo Jiřího Washingtona.