Humor našich předků: francouzské vtipy z roku 1904

Z francouzského humoru.

Úsměv.
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Dáma mínila, že tato rovnost je právem všech lidí. Johnson, byv otázán, co tomu říká, odpověděl co možná nejstručněji, v naději, že změní se směr rozmluvy, která ho nudila.

Ale když viděl, že nic tím nesvedl a že mistriss Macauley prohlubuje víc a více otázku, pospíšil si s jídlem, zvedl se kvapně od stolu a zavolal lokaje, aby si sedl na jeho místo.

— „Co děláte, doktore?“ tázala se překvapena paní domu. „Madame, uskutečňuji rovnost, kterou vy hlásáte.“

* * *

Kdosi žádal úřad nějaký od Viléma, pruského krále. Tento tázal se žadatele, odkud je. „Z Berlína,“ zněla odpověď. — „Nemám tedy nic pro vás,“ řekl král, „protože žádný Berlíňan za nic nestojí.“ —

„Vaše Milost odpustí,“ odpověděl žadatel, „v Berlíně jsou také hodní lidé a já znám zrovna dva.“ — „A kdo to jsou?“ tázal se král. „První je Vaše Milost a druhý jsem já.“ Král zasmál se té odpovědi a místo mu udělil.

* * *

Známo bylo přátelské přijetí, jakého dostalo se cizincům, kteří přišli navštíviti Voltaira na jeho zámek. — Jeden příchozí, jemuž lichotilo přivítání, projevil, že má úmysl zůstati 6 týdnů v tomto zámku, který zdá se mu rozkošným.

— „Pane," řekl mu, směje se pán zámku, „vidím, že nechcete se podobati Don Quichottovi; ten měl hospody za zámky, ale vy máte zámky za hospody."

* * *

Bedřich, král švédský z domu Hessen-Kassel, jel kdysi vesnicí, v níž měl jej pastor oslovit. Ale tento obávaje se, že panovník, nasycený komplimenty a řečmi lichotníků, nedopřeje mu žádné pozornosti, umínil si přivítati jej zpěvem několika veršů své skladby.

Král velmi překvapen poslouchal s velkou pozorností, a jelikož se mu to líbilo, řekl pastorovi: „Bis!“*) Tento nedal se prosit, a panovník velmi spokojen dal mu 50 dukátů. Nyní pastor, ukláněje se hluboce, řekl také: „Bis!" a králi se vtip tak líbil, že dar svůj zdvojnásobil.

*) Opakovat

* * *

Jean Lang byl německý právník, velmi duchaplný. Jakýsi Španěl vychloubal se mu kdysi lahodou své mateřštiny a vysmíval se tvrdosti německého jazyka. „Zdá se mi,“ řekl, „že slyším hřmíti, když slyším mluvit německy, a myslím, že bůh užil toho jazyka, když vyháněl naše první rodiče z ráje, aby je více postrašil.“

„Snad,“ odpověděl chladně Lang, „ale jest pravděpodobno, že had užil jazyka španělského, jehož sladkostí se vychloubáte, aby Evu svedl.“

* * *

Opilý voják potkal generála na koni, zastavil jej a drže koně za úzdu, tázal se, jaká je jeho cena. Generál, vida před sebou opilce, dal jej dovésti do kasáren, a druhého dne tázal se ho, co chtěl mu dáti za koně. „Pane,“ odpověděl voják již střízlivý, „ten, který chtěl včera kupovat, odešel dnes už časně ráno.“

* * *

Lakonická závět jistého majitele státních rent z r. 1793 zní: Ve jménu Otce, Syna i Ducha sv.: Nemám nic, jsem mnoho dlužen, zbytek odkazuji chudým.

* * *

Dáma tázala se žertem mladého muže, přišel-li by na její pohřeb, kdyby zemřela dříve, než on. „Oh, zajisté, madame, s velkou radostí.“

* * *

Komorník Bedřicha Velkého měl rozkázáno vstoupiti vždycky v pět hodin ráno do jeho ložnice, vzbuditi jej, spal-li ještě, a stáhnouti jeho přikrývku, nechtělo-li se mu vstávat. Jednou poručil panovník, aby nechal jej sluha déle spát, ale tento odpověděl: „Znám Vás příliš dobře; vyhnal byste mne, kdybych Vás poslechl.“

* * *

Kdosi tázal se jednoho filosofa: „Mám se oženili nebo zůstati svobodným, abych žil spokojeně?“ „Dělejte z toho, co chcete," odpověděl mu filosof, „vždy budete litovat.“

* * *

Řemeslník jakýsi měl dva syny, z nichž jeden byl velmi líný a rád hodně dlouho spal, druhý pak byl přičinlivý a v práci vytrvalý. Tento, vyšed kdysi časně ráno, našel sáček, v němž bylo mnoho peněz.

Donesl jej otci, a ten ukazuje sáček druhému svému synu, jenž byl ještě na loži, řekl: „Hled, jaký jsi lenoch; toto našel tvůj bratr, že tak časně vstal." — „Drahý, otče,“ odpověděl syn, „kdyby ten, který ztratil sáček, byl zůstal tak dlouho na loži, jako já, nebyl by ho ztratil.“

* * *

Kdosi tázal se jistého člena anglického parlamentu, proč nikdy neřeční. „Eh,“ odpověděl tento, „je zde tolik mých kollegů, kteří mluví; musí býti tedy také někdo, kdo poslouchá.“