Humor našich předků: lékařský výzkum s podivným výsledkem

Veliký problém pana professora Důmysla.

Professor medicínské fakulty, Dr. Důmysl byl dosti bohat, aby se zřekl lékařské praxe, která mu za posledních deset let vynesla statisíce, a aby se věnoval studiu jediné otázky, která mu měla přinésti nesmrtelnost.

Prof. Dr. Důmysl došel totiž všemi svými výzkumy, hlubokým studiem a přemýšlením k tomu, že věda byla dosud na scestí, když rozeznávala mezi nemocemi, které jsou dědičnými a které jimi nejsou. Dle jeho míněni každá choroba, každá nemoc, ba dokonce i každý sklon musil býti dědičným.

Tuto nauku pan professor zastával do krajnosti v intimním kruhu svých přátel a kolegů, ale na veřejnost si s ni dosud netroufal. Nebyl ještě hotov s několika druhy nemocí, ale jakmile tyto experimenty dokoná, pak chtěl při příštím mezinárodním lékařském kongresu s touto naukou vystoupit.

Konečně byly všecky pokusy a výkazy dokonány, pan professor ke kongresu ohlásil svou přednášku o thematě: „Dědičnost chorob i sklonu k nim je všeobecná a bezvý-minečná“ a v určitý den odejel do cizozemského hlavního města, kde se kongres konal.

Průběh takového vědeckého sjezdu je náramně jednoduchý. Především se zasypou všichni přítomní učenci navzájem do očí poklonami, potom každý vyloží svým přátelům po straně, že jeho sok, zastance opačné theorie, jest osel, a pak se jde do kongresových siní.

Každý z přítomných učenců je hluboce přesvědčen, že jedině to, co on na kongres přinesl, má nějakou cenu, ostatní že nestojí za nic, a proto používá každé přednášky k tomu, aby rovnoměrným tokem řečníkových slov se dal ukolébat do hlubohého spánku. Ale decorum sjezdu tím netrpí ani dost málo. Jakmile totiž řečník přestane nebo udělá přestávku, chybí kolébavé zvuky přednášky, vytrhne se většina přítomných ze spánku a počne tleskat a volat „výborně“. Přednášející je spokojen a posluchačstvo také.

Panu professoru doktoru Důmyslovi se dařilo právě tak. Promlouval svou řeč pomalu, důstojně a vážně, jak toho význam věci vyžadoval. Prokázal principielní dědičnost každé choroby. Každý účinek musí být přiměřený své příčině. Že by se dovedl vyšinout nad ni, je možno v téměř nekonečně dlouhé řadě generaci. Ale to je věci biologie a nikoli lékařství. Nemůže tedy chorý organismus dát život organismu zdravému. Není však také možno, že by dědičnost tato mohla být paralysována sňatkem s osobou zdravou. Označme si, pánové, zdraví barvou bílou, chorobu černou. Nuže, pánové, míchejte třeba jen krůpěj černé barvy s bílou, přece ryze bílá nikdy z ní nebude, třeba že se bílou zdála.“

V první řadě sedadel před panem professorem seděl lékař Dr. Holohlávek, málo známý ve světě vědy, ale tím více mezi obecenstvem svými inseráty: Slabost nervů, hysterii, neplodnost rychle a spolehlivé vyléčí Dr. Holohlávek. Snaživý tento odborník byl solidárním s celým kongresem. Spal také.

Pan professor pokračoval ve své přednášce, dokazoval dle svých zkoumáni dědičnost všemožných nemocí od malomocenství a souchotin až po nervové choroby. A v okamžiku, kdy pan professor pronesl slovo „slabost nervů“, probudil se Dr. Holohlávek ze svého hlubokého spánku, jako se z něho probudí vojenský kůň, jakmile slyší zvuk polnice, a zvolal nadšeně : „Ano, bravo, slabost nervů, hysterie, neplodnost !“

Pan professor Dr. Důmysl se náhle ve své řeči zarazil. Posluchači se probudili a počali tleskat. Pan professor byl tak zmaten, že si ani neuvědomil, že přednášku vlastně nedokončil, a sestoupil s řečniště. Roztržitě přijímal gratulace kolegů a při dalších přednáškách ani nespal. Ale také jich neposlouchal. Bylo zřejmo, že jeho myšlenky těkaly někde jinde.

Kde? Bylo to přímo neuvěřitelno: u Dra Holohlávka. Ten chlap naň zvolal, že nejen slabost nervů a hysterie je dědičnou. O tom byl pan professor přesvědčen. Ale jmenoval ještě třetí chorobu, neplodnost. A on na ni při svých pokusech a zkoumáni zapomněl. Snad již Holohlávek to vše prozkoumal, ví a uveřejní ještě dříve nežli on, pan professor.

Den na to pan professor Důmysl odejel náhle z kongresu s nikým se ani nerozloučiv. A když přijel domů, zavřel se do své pracovny nařídiv své staré hospodyni, aby se ho pod žádnou záminkou neopovažovala vyrušovat. Jídlo aby mu vždycky připravila na stůl v jídelně, ale volat aby se ho neodvážila.

Stará Baruška byla na různá podivínstvi páně professorova zvyklá právě tak jako na jeho roztržitost a docela se nedivila, když jídlo po celý den zůstalo netknuto. Ale když pan professor po tři dny nevyšel ze své pracovny, zmocnila se ji vážná obava. Postavila se ke dveřím a slyšela, jak pan professor chodí sem a tam a polohlasitě si něco vykládá.

— Pro Krista Pána, aby se tak zbláznil ! pomyslila si.

Pan professor stále ještě nevycházel ven. Až pátého dne k večeru vyšel ven. Vypadal hrozně. Byl všecek zhublý, pod očima hluboká modrá kola, na tváři výraz zmalátnělosti. A mluvil jako umírající. Podal hospodyni list papíru a bankovku a řekl:

— Dejte tenhle inserát do všech zítřejších novin.

Pak se posadil ke stolu, aby jedl. Ale sotva dal první sousto do úst, slyšel, jak stará hospodyně pronikavě vykřikla:

— Ježíši Kriste, já to tušila ! Zbláznil se !

Pak následoval těžký pád těla. Pan professor spěchal do kuchyně, ubohá hospodyně ležela v mdlobách. Pan professor ji s velikým namáháním vzkřísil a pak se ji zeptal:

— Proč myslíte, že jsem se zbláznil? Je vám již dobře? Pospěšte si tedy, abyste došla do novin.

— Tam nepůjdu za žádnou cenu.

— A proč?

— Poněvadž by jich zítra, milostpane, odvezli do blázince !

— Mne že by . . .

— Tak si to přečtou, co tu napsali: „Všecky děti zrozené z neplodných matek přihlastež se ihned za dobrou odměnu u prof. Dra Důmysla.“

— Nu dobře, řekl pan professor. Co je na tom? Jedná se o velikou otázku nesmírného vědeckého dosahu. Dospěl jsem theore-ticky k tomu, že neplodnost je dědičná. Nyní se mi jedná o to, abych se o tom také přesvědčil prakticky a proto hledám . . .

— A oni chtějí ještě zapírat, že se zbláznili? rozkřikla se hospodyně. Copak může mít neplodná matka děti?

Pan professor si sáhl rukou po čele a nyní padl do mdlob on.

Za dva měsíce si pan professor svou hospodyni vzal. Z vděčnosti, jak říkal svým přátelům. A potichu si přiznával, že ho zachránila před nejhroznějši blamáží jeho života. Mladý jeden lékař, známý vtipálek, ujištoval, že se professor Důmysl oženil z roztržitosti. Něco na tom bylo.