Jak se kdysi žilo milionářům aneb za peníze v Praze dům

Ztrestaná ziskulačnost.

Agrárník Pazdera v Mrkvanticích byl jedním z těch dobrodinečků chudých, který vedl akci zdražovací.

Sedlákům, kteří prodávali za nižší ceny, nadával volů a když to nepomohlo, obvinil je z hrozné zrady celého selského stavu. Sám ovšem šel jim dobrým příkladem vpřed. Neměl sice veliké hospodářství, však dovedl i z mála vytěžiti mnoho. Těch několik litrů mléka, které měl, prodával nejdráže v celém okolí a ještě bylo žbryndané vodou.

Když žena jeho hnětla máslo do šišek na trh, netačil ji napomínat, aby je mnoho nehnětla a nechala tam hodně podmáslí, které na váhu je těžší jak máslo. Ten, kdo od Pazdery máslo koupil, při rozpouštění jeho užasl, neboť měl polovinu vody. Nejinak to bylo s jinými potravinami. Z rukou Pazderových nevyšlo nic poctivého a byl proto dávno zralý pro kriminál.

Toho se mu sice nedostalo a proto čím více ze svých podvodů těžil, tím více manie ziskulačnosti se v něm rozpalovala. Jestli nikdy neměl mnoho svědomí a soucitu s bližním, ztratil jej nyní úplně. Touha po veliké hromadě peněz potlačila v něm vše lidské a nedělal si docela nic z toho, oloupil-li chuďasa o jeho těžce vydělaný groš. Zásadou v této těžké době mu bylo: »Hrabat, pokud a jak se dá!«

Nyní zase mu nadešla vhodná chvíle, aby uplatnili svoji ziskulačnost na trhu s brambory. Urodila se mu jich pěkná hromádka, ale přes to naříkal na neúrodu, na to, že jich mnoho shnilých — vždyť našel na jednom poli dva nahnilé brambory — a zaučoval v takovém lhaní okolní sedláky, by se zdálo,, že následkem neúrody je bramborů málo a proto vysoká cena jejich oprávněna. Viděl již, jak bude prodávat pytel bramborů nejméně za deset korun, ale v tom byly stanoveny maximální ceny bramborů, dle nichž za pytel o 50 kg. měl tržiti jen 5 K.

Tento škrt přes jeho rozpočet jej hrozně rozladil a před svojí ženou Rozálií i před důvěrnými přáteli láteřil na úřady, které jsou tak nesvědomitými, že mu nedopřejí ani trochu výdělku. Když se vybouřil počal přemýšleti, jak by tomu nadběhl.

Nebyl žádným chytrákem a proto mu přemýšlení činilo vždy nepřekonatelnou nesnázi. Tolik však při své duchaprázdnosti věděl, že jsou maximální ceny stanoveny takřka na všecky potraviny, ale nikdo se jich nedrží, proč právě on by je měl zachovávati?

Promluvil o tom s několika přáteli a usnesli se, že budou prodávat brambory zač oni budou chtít, ne zač jim úřady poroučí. Zkusili to, ale nikdo nad maximální cenu nechtěl kupovati, ba jeden ze sedláků byl udán a měl s tím opletání u soudu. Toho zalekl se Pazdera, hromoval na to, že člověk ani se svým vlastnictvím, které vždy vyhlašováno za nedotknutelné, nemůže vládnouti. Zuřivost pominula jej teprve, když mu kdosi sdělil, že tak nízké maximální ceny jsou jen do konce listopadu, v prosinci, lednu a únoru budou stoupati. Tohle byla andělská zvěst pro Pazderu.

»No tak je to přece jen moudře nařízeny, kdož pak by byl takový blázen, aby prodával brambory teď, kdy jsou nejlacinější? Nechám je pěkně do února až budou nejdražší« vysvětloval manželce Rozálií, která rozhodnutí jeho schvalovala.

Po všecky zimní měsíce byl Pazdera na brambory velmi opatrný a denně odpočítával ženě kolik jich smí uvařiti, by mu jich co nejvíce zůstalo na jaro až budou drahé.

Nadešel očekávaný únor s vyššími maximálními cenami, ale Pazdera se dozvěděl od jiné agrární veličiny, že v březnu a dubnu budou brambory ještě dražší a proto v únoru neprodal ani jedinou. Ale v březnu ceny nebyly také vyšší jak v únoru a Pazdera nechal brambory na duben.

Marně čekal na stoupnutí cen. Jednoho dne přišla Rozália s Jobovou zvěstí, že velká část bramborů již jest vzrostlá, jiná část nahnilá. Pazderu div mrtvice neranila. Co teď počít? Čekat na zvýšení cen už nelze, nezbývá tedy nic jiného než rychle prodávat.

Naložil brambory na vůz a jel na trh. Dal je tak jak ve sklepě byly shnilé i vzrostlé a nikdo nechtěl koupiti, leda za třetímu platné ceny. Na to Pazdera nevešel a odvážel brambory domů. Cestou odnesly jeho zlost kravky, vůz táhnoucí. Mlátil do nich, jakoby ze dřeva byly. Krávy na jednom místě trochu zdivočily, skočily stranou a již se brambory i s Pazderou, který seděl na nich, válely v příkopě.

Tato nehoda Pazderou zuřivost jen zvýšila. Bušil bičištěm do krav jako by se minul s rozumem. Konečně nezbylo mu nic jiného než vůz z příkopu vytáhnouti, při čemž se důkladně zapotil. Také nakládání vysypaných bramborů stálo jej hodně práce. Byla již skoro tma, když přijel domů.

Žena se jej otázala, proč brambory veze zpět. Pazdera místo odpovědi jen zahromoval a zaťal pěst, z čehož žena dostala strach, neboť již vícekráte se přesvědčila, jak nepříjemným společníkem jest Pazderova pěst.

Nevečeřel a když ulehl nemohl spát zloztí nad tím, že to tak špatně s prodejem brambor dopadlo. Druhý den udělal krátké rozhodnutí: »Než bych brambory dal za pár krejcarů někomu sežrat, sním je sám!« a také dle toho jednal. U Pazderů od toho dne neukázalo se na stole nic než brambory. Pazdera se vždy nacpal až mu byly kalhoty malé. Také dva vepříci, které měl na vykrmení a jež mínil draho prodati, měli hody. Dostávali bramborů, že je ani sežrati nemohli.

Toto plýtvání vepřů s takovou vzácnou potravou se Pazderovi nelíbilo a zařídil věc tak, že brambory, které vepři nechali, jim přes moc vecpal do krku v domnění, že tímto způsobem se nejrychleji vykrmí. Jednoho dne je tak nacpal, že večer, přijda do chlívka, našel oba vepříky obrácené nožičkama vzhůru. Přecpal je tak důkladně až to stálo jejich životy.

Současně však sám i Rozálie pociťovali nevolnosti od žaludku, ale nedbali na to a cpali do sebe brambory dále. Tím se stav jejich zhoršil tak, že oba vážně onemocněli a musili volatí lékaře, který si každou návštěvu dal řádně zaplatiti a poněvadž návštěv bylo mnoho, stálo to Pazderu hodně peněz.

Rozumí se, že Pazderům lékař zakázal brambory jisti a když nad tím Pazdera lomil rukama, co s tolika brambory, poradil lékař, aby je lacino prodal chudákům.

Pazdera se nad tím návrhem zamračil a řekl opovržlivě: »Což pak jsem blázen, abych. někomu prodal brambory polo zdarma?«

»A co s nimi budete dělat, když je nesmíte jisti?« tázal se lékař.

«Co? Dám je radši do hnoje. Z hnoje pošly, do hnoje je dám, aby z nich byly zase nové brambory.«

A tak se také stalo. Druhý den brambory, které tak dlouho opatroval a jichž si spíše nepřál ani najíst, zakopával s Rozálií do hnoje, lamentuje při tom, jaké neštěstí jej stihlo.