Jak se kdysi žilo ševcům a proč dnes už „ševcovina“ nemá takovou pověst jako dřív?

Dámská bota.
Autor: Václav Zajíček v Londýně, překreslil Ot. Vávra
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

V obuvnické dílně kdysi a dnes

Ševci, kteří se neproslavili a ševci, kteří jsou známí v celém světě

Je smutnou skutečností, že ruční výrobě obuvi byla zasazena velká rána tovární výrobou. Ty tam jsou doby, kdy v dílně u mistra pracovalo 6—10 i více dělníků, kteří dělali jenom práci novou. Buď zakázkovou práci, nebo když té bylo méně, jarmareční. Správky a jiné opravy, to byla práce pro učně, kterých v takové větší dílně bylo vždy 3—6, nebo pro méně schopné dělníky.

Práce bylo až moc, výdělky dělníků byly dobré. Podle toho byla i nálada v dílně vždy dobrá. Při práci se zpívalo. Pak přišla sobota, den výplaty. S výplatou v kapse odešli tovaryši někam tancovat, aby zase v pondělí nastoupili práci.

Ovšem, ti lehkomyslnější, kterých vždy bylo více než těch pořádných, přicházeli do dílny až v úterý, ba někteří až ve středu. To se světilo »modré pondělí«, někdy i úterý. To již ovšem neměli peněz. Ale lehce se tomu pomohlo, vzal se »foršus« a zas se pracovalo dál.

— Kdyby se to mělo vztahovati na všechny, to by bylo pro některé křivdou. Bylo hodně podnikavých, kteří dovedli využiti tehdejší příznivé situace ve svůj prospěch. Po určité praxi se osamostatnili a dnes jsou situovanými muži.

Tehdy bylo výjimkou, když vydržel dělník u mistra rok. Když se mu něco nelíbilo, opustil práci a šel dál. Dobrý dělník našel práci vždycky a všude. Ti dělníci, s tuláckou krví v těle, vydrželi u mistra nejvýš i nebo 2 měsíce. To bylo ale kdysi. Před válkou a krátký čas po ní.

A jak to vypadá nyní? Máte-li rozedranou obuv, potřebující opravy, navštivte svého obuvníka a co uvidíte? Mistr pracuje sám. Ani toho učně nevidíte. A když, tak je to řídká výjimka. Zeptejte se dnešních mladých hochů, čím by chtěli býti. Buďte ujištěni, že ani jeden neřekne: obuvníkem.

Je skutečně bílou vránou ten, který, maje všechny měšťanky, šel by na »ševcovinu«. A co ještě úsměšků musí vytrpět. »To se už na nic nehodíš, že jsi ševcem?« Jako kdyby jen ten, co se již ničím nehodí, stačil na obuvníka!

Či k obuvnickému řemeslu není třeba inteligentních a podnikavých mladých lidí? To by si měli uvědomit všichni ti obuvničtí mistři, kteří mají v učení hochy, kteří neprospívali ve škole a neměli by přijímat do učení chlapce, kteří chodili třeba celých 7 let do jedné třídy.

Tím by zeslabili veřejné mínění, že »nehodíš-li se k ničemu, půjdeš za ševce«. Nedivím se dnešní mládeži, že z jejích řad se rekrutuje nepatrné procento hochů, kteří by se chtěli stát obuvníky. — Vždyť ten titul strojní zámečník, automechanik, zubní technik atd. docela lépe zní než »to je švec«. To už je tradiční slovo. O něm si už většina lidí myslí, že se už na nic jiného nehodil.

Ale neplatí to zase všeobecně: jsou ševci, kteří se ve světě proslavili, a jsou ševci, kteří se chlubí právě tím, že si zvolili za řemeslo ševcovinu. Příčinou úsměšků veřejnosti bývalo, že poměrně málo hochů s dobrým propouštěcím vysvědčením chodilo na obuvnické řemeslo. Šli do kanceláří a do jiných dílen.

Bude ještě nějakou dobu trvat, než se na obuvnické řemeslo přestanou jiní dívat s patra. Ale ta doba přijde. Přičiněním mistrů — že se budou snažit a brát do učení jen takové hochy, ze kterých mohou býti později dobří a podnikaví mistři, a nynější mladá generace, která se již učí nebo bude učit obuvnickému řemeslu.

Pak to pořekadlo, že »řemeslo má zlaté dno« stane se jistě u obuvníků skutečností. V každém oboru se dobrý řemeslník uplatní velmi dobře.