Jak se žilo našim legionářům po návratu do republiky? Tehdejší „vlastenci“ jim vyčítali moc vysoké výplaty!

Českoslovenští legionáři.
Přebal z knihy Vojáci republiky, autor: Rudolf Vlasák
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

A ještě legionáři...

Bylo by nejlépe je ze státních služeb propustit a vypovědět je někde na Sachalin. Zvláště legionářské důstojníky. Němci by měli značnou úlevu, neboť pro ně je slovo „legionář“ nebo „legie„“ tím, čím červený šátek pro krocana, staří rakouští oficíři by prováděli militérku á la Berlín a všechno by si oddechlo.

Oddechli by si i ve zdejším „Našinci". Mají s těmi legionáři neradostnou práci. Soba nějaký ten balvan pomluv vytlačí na kopec veřejnosti, hned se tu vyskytne někdo, kdo do lakového balvanu kopne a balvan skutálí se velebným štváčům na vraní oka. Jak se potom nečertit?

Kdyby nebylo legionářů, jak by se to pracovalo! Hned po legionářích přišel by na řadu jejich vůdce a původce: Masaryk.

Tomu by se nejdříve zredukovalo služné a pak by se s ním zatočilo dále; Šamalík by obul svoje vysoké boty, došlápl by si na pražský hrad a na druhý den by byl nastolen katolický president. Mohl by jím býti třeba páter Chýlek z Přerova. Když už katolíka, tož puncovaného!

Nejnovějším legionářským hříchem jsou jejich vysoké platy.

Co ti legionáři mají všechno na svědomí! Teď nám na konec přivedou republiku na buben, neboť dle „Našince“ platí se jim světe žasni - ročně o celých 26 mil. Kč více, než by zasloužili, kdyby byli poctivě sloužili jejich Veličenstvům Františku Procházkovi a Karlovi Poslednímu.

A kdyby byli poctivě sloužili svým potentátům, mohli udělati i jiné štěstí. Státi se třeba členem císařské lajbgardy ve Vídni. To byli velcí páni. Takhle nás ročně připravuji o 26 mil. Kč; to jest dle „Našince“ úrok z jedné miliardy Kč, a za to asi dle „Našince“ osvobozovací činnost legionářů nestála. „Našinec“ je totiž zvyklý měřil i lásku a oddanost na kačky. Není nadarmo z kruhu vybírajících petrský halíř.

Abychom jednou byli s tím velebným ostouzením hotovi: Zásluhy legionářů nedají se vypočísti podle štóly jako římské modlitby za zemřelé, které kostelníci taxirují dle knoflíku pozůstalých truchlících. Pro dobrého občana československé republiky je legionářský zákon něčím tak samozřejmým, jako že jedna a jedna jsou dvě. A jako o tom nemůže býti sporu, tak nemůže býti sporu o tom, že je ničemné vyčítati legionářům jejich výhody, které jsou v poměru k jejich zásluhám velice malé.

Povídání o ubírání let druhým nemohl by asi „Našinec“ dokázati, proto se schovává za několik starších vojenských lékařů, žádnému z důstojníků nebylo z efektivních služebních let důstojnických ubráno. To nevyvrátí nikdo. Snad si byl v „Našinci“ stěžovat pan „obrštábsaret“ Munk a jemu podobní kolegové, kterým český stát za jejich zásluhy o české vojáky za války platí pense.

Jisto je, že naše osvobození ze jha habsburského je mnohem cennější než ty úroky z jedné miliardy Kč, jak je „Našinec“ svědomitě vypočítává. Kdybychom byli bohatí, možná že by byli dostali více.

Oni však jsou spokojeni, vědí, že jsme dali, co jsme mohli. Ovšem že si nepomysleli, když v legiích bojovali za naše osvobození, že kdysi jejich zásluhy budou ceněny dle bankovních usancí a rakouského dýnstreglamá.

Ostatně, jde-li kruhům ,,Našincovým“ tolik o těch 26 mil. Kč, ať se zřeknou podpory, kterou stát dává římsko-katolické církvi a bude škoda, kterou nám legionáři dělají, vrchovaté nahrazena.

Vždyť římsko-katolická církev neměla na našem osvobození tolik zásluh jako legionáři, leda tu, že chytilo-li rakouské armádní velení někde některého legionáře, doprovodil ho římsko-katolický kurát k šibenici, pokud ho ovšem ten který legionář od sebe nevyhnal.

Pak se římsko-katolický klérus rozčiloval, že nebyl pozván, když byli naši mučedníci z italského bojiště převáženi a pohřbíváni v Praze. Byl by se tam hodil jako pěst na oko! Ale přece jen tam měli ty pány pozvat, snad by byli těm mrtvým - obětem rakouského běsnění dali rozhřešení za zrušenou přísahu panujícímu domu habsburskému. Škoda, že jsme na to nepřišli dříve. Tím je ale vinen zase jen ,,Našinec“, že tenkráte si ještě hrál na velikého ctitele legionářů a republikána.

S tím jeho republikánstvím je to také všelijaké. Dává nám to černé na bílém v článku „Pozor a převratové vzpomínky“. S protirakouskou prací nezačal Masaryk, jak jsme se dosud domnívali, nýbrž zemřelý P. Jemelka, jesuita v klášteře. Povídá to pan Trčka.

Kdyby byl na živu, asi by se tomu sám divil. A jedním dechem obhajuje p. Trčka svého miláčka Karlíčka. Marná práce; mouřenína neumyje. Karel prý věděl, že musí dáti svobodu, již v květnu 1917. Ovšem, ale dal ji teprve když musel, když se mu řeklo, že na jeho krásné panování nereflektujeme a že se zříkáme příjemného života v rámci milené rakousko-uherské monarchie.

Že potom Karel zprostil úřednictvo i vojsko přísahy, nebylo zásluhou, nýbrž nezbytností, poněvadž Karel mel už té lidské krve na svědomí více než dost za necelá dvě léta svého panování. A konečně, Karla lépe nechat už spát. Nebyl tak světobornou veličinou, aby při jeho jméně historie zůstávala stát, jako zůstane stát při jménech: Masaryk a legie.

Spravedlnost nutí prý pana Trčku, aby dal každému to, co mu patří. Byli bychom mu velmi vděčni, kdyby poučil i pány kolegy v „Našinci“ o této zásadě a o důsledcích, vyplývajících z toho k legionářům. Ale ovšem, tu je vše marné, poněvadž „Našinec“ je, dle jeho psaní o legionářích soudě, toho mínění, že zasluhují za rozboření nezapomenutelné Austrie při nejmenším pardus a ne výhody v propočítání let a úroky z jedné miliardy. To bychom ovšem se zásadou páně Trčkovou škaredé pohořeli.

„Našinec“ si stěžuje, že v neděli nehrála vojenská hudba. Bude-li ve svých láskyplných epištolách k legionářům pokračovat, dost možná, že mu br. Háša některou chvíli zahraje kvapík anebo dupáka s doprovodem. A mohl by jim přidati pro potěšení Karla Havlíčka Borovského „Jezovitský marš“.