Jak v roce 1456 probíhala nebezpečná cesta z Vrchlabí na vrchol Sněžky?

Benátčanova cesta na Sněžku r. 1456.

Toho roku se vydal jakýs kupec z Benátek na Krkonoše. Vše, co tam nalezl, pečlivě zaznamenal.

Sepsání toto, které je zároveň nejstarším líčením krkonošské krajiny, ukazoval v druhé polovici 17. věku učený jesuita P. Steiner českému historiku Balbínovi, který nám v Miscellaneích svých obšírnější zprávu zachoval o spisu tomto, dnes již ztraceném.

Benátčan onen praví především, kterak je při cestě do Krkonošů třeba, aby se cestující zaopatřil aspoň na týden potravou, anoť se tam mimo vodu pramenitou ničeho nenalezne k občerstvení. Týdenní doby pak prý je třeba tomu, kdo chce aspoň nejdůležitější části horstva toho seznati a tu prý k tomu musí míti ještě dva neb tři průvodčí, aby se v případě nebezpečí mohl spolehnouti v jejich pomoc.

Neméně nutno prý jest, míti řádný oděv, který by chránil proti nepohodě a zimě, konečně se má podniknouti cesta do hor jen za pěkné pohody, neboť za bouřlivého počasí prý vůbec nelze na Sněžku a na ostatní hory vystoupiti.

Cestu svou podnikl Benátčan z města Vrchlabí a dostal se prvního dne k tak zvané Jelení lázni, odtud pak popisuje další putování své velmi podrobně, líčí všecka údolí krkonošská, v nichž prý lze nasbírati nejvzácnějších bylin léčivých, dále naleziště drahých kamenů a kovů, při čemž se dovídáme, že ještě v polovici 15. věku byla v údolích těch hojná ryžoviště zlata.

Při vystupování na Sněžku zakusil mnoho nepříznivým počasím, neboť již v polovici vrchu počalo sněžiti, ač byla doba letní, takže nahoře již skutečný mráz panoval. Když byl pak ještě pramen labský navštívil a zejména též hrůzné řádění živlů v Krkonoších za bouřky popsal, vrátil se k vlastnímu účelu cesty své, totiž k dobývání drahokamů, zase nazpět.

Zdá se, že tuto cestu do Krkonošů několikrát vykonal, anť podává o tamních přírodních zvláštnostech hojné zprávy, při čemž se zmiňuje též o strašidelných zjevech, které prý cizince hledajícího nerosty a byliny znepokojují, na něž prý se však odvážný cestovatel nemá ohlížeti, neboť jsou prý to pouhé mátohy, které nemohou člověku uškoditi.

— Vlach tento měl i v dalších dvou stoletích hojné následovníky mezi krajany svými, kteří při praktických záměrech svých nezapomínali na pěstování kultu Krakonošova, takže již v polovici 16. věku byly známy veškeré ony pověsti, které se dodnes vypravují o lidu krkonošském, o kouscích Krakonošových. (Obrazy z kulturních dějin Českých.)