Pokroky ve výrobě samohybných vozidel.
Již v ročníku druhém našeho listu přinesli jsme článek o motorových vozidlech. Tehdy podali jsme krátký nástin historický a uvedli některé typy. Dnes pokračujeme o předmětu tom, abychom uvedli další pokroky ve výrobě.
V rázných zemích nalezá se dnes otázka samohybných vozidel (automobil) v nestejném stupni vývoje. V Rakousku ovšem — ticho. Také v Německu málo ruchu, ačkoliv některé firmy, tak příkladně firmy Bonz (Mannheim), a Daimler (Cannstadt), těší se dobrému jménu. V Anglii stojí věc trochu lépe. Zde ostatně již za časů Vatt-ových, který jest tvůrcem stroje parního, děly se pokusy, přizpůsobili parní stroj povozu silničnímu. Ale hlavně těžkopádnost vozidel oněch bránila dalšímu rozšíření.
Když pak Stephenson přeložením vozidla onoho na koleje železné dal původ dnešní železnici, zmáhala se nová myšlénka drah železných rapidně a zcela uvedla v zapomenutí stavbu vozidel silničních. Teprve v čase nejnovějším opět octnula se věc dávno zapomenutá na denním pořádku. Dnes jezdí ulicemi londýnskými mimo značnějšího počtu automobil soukromých také mnoho povozů veřejných s elektrickým pohonem, a těší se všeobecné oblibě.
V čele ruchu stojí ale Francie. Ta samá Francie, již zvyklo sobě lidstvo viděti vždy, kdykoliv jde o nové ideje. Zde ostatně již roku 1769 sestaveno bylo vozidlo parní, ale vynálezce Cugnot nedovedl, leč porážeti těžkopádným svým vozem zdě zahradní a uváděti v postrach své spoluobčany. Vozidlo ono nalezá se dosud uloženo v ústavu pařížském „Conservatoire des Arts et Métiers“. Teprve roku 1894 opět vyburcována veřejnost francouzská vypsanou soutěží automobil v časopise „Petit Journal“. Roku 1895 následovala jízda na zkoušku a sice směrem Paříž-Bordeaux-Paříž, asi 1200 kilometrů.
Jednalo se zde prozatím jen o stránku sportovní (v užším slova smyslu), totiž o dosažení největší rychlosti. Vše ostatní, tedy výlohy, trvanlivost, stav motoru po ukončení jízdy, překonání stoupání tratě, zatížení a vůbec vše ostatní zůstalo prozatím stranou. Výsledek této jízdy konkurrenční nebyl tudiž přirozeně značným. Za to ale stala se jízda velice užitečnou pro další vývoj věci.
Založen totiž ihned „Automobile-Club de France“, který určil sobě úkol, dalšími jízdami, ale hlavně pořádáním výstav a soutěží podporovali zdokonalení stavby automobil. Nedlouho potom následovala skutečně také nová jízda konkurrenční a sice směrem Paříž-Marscilie-Paříž, 1727 kilometrů, a několik jízd dalších.
Nejdůležitější, klubem pořádaná soutěž byla ona, dne 17. listopadu r. 1896 stanovená a v srpnu roku 1897 také uskutečněná. Výsledek této soutěže byl překvapující. Uznáno, že automobil rozhodně lze považovati za vhodný prostředek dopravy moderní všude tam, kde založení železných dráh následkem malé frekvence neodporučuje se z důvodů malé rentability.
To ale znamená důležitou otázku zejména pro obce, ležící mimo železniční trat, odloučené tím od ruchu obchodního a společenského. Také není zjevem ojedinělým, že obce takové, aby zabránily následkům odloučenosti, totiž úpadku průmyslovému a obchodnímu, zakládají dráhy podružné, aniž by výnos drah oněch jevil se později ve zdravém poměru ku kapitálu investovanému a výši obnosu na udržování. V případech podobných dosáhlo by se zavedením automobil cíle mnohem snadněji a způsobem racionelnějším.
Doprava těmito vozidly byla by lacinější (ovšem jen poměrně), neboť odpadává nákladná trat. Třeba ale i dopravní tarify byly značnější pro začátek, nicméně rychlost dopravní vyvážila by nedostatky. Hledě k tomu, že automobily stále se zdokonalují, přispěla by vozba taková značně ku vzniku rozsáhlého nového průmyslu a zvýšila zároveň obchodní ruch dotyčných obcí. Pak teprve po upravení poměrů mohlo by se přikročiti ku stavbě dráhy, a zajisté že za vyhlídky mnohem příznivější, neb dočasným vyzkoušením poměrů získal by se cenný materiál pro kalkulaci rentability dráhy.
Podáváme předmět tento našim českým obcím a kruhům interesovaným k uvážení! Ve Francii byla důležitost automobil oceněna již do té míry, že v rozpočtu státním pro rok 1898 objevila se položka pro podporu při zakládání tratí automobilových podnikateli soukromými. Na podporu státní nelze u nás v době, kdy rveme se o každou novou školu, ovšem pomýšleti.
Nezbývá tudíž, nežli vlastní initiativa. To znamená ale bohužel, pokud známe naše poměry, že otázka ona jest předem jíž pochována. Musí nám tudíž prozatím stačiti vědomí, že učinily jsme časový návrh, ačkoliv se obáváme, že si toho nikdo nevšimne. Nejméně asi činitelé, jichž se to nejvíce týká. Smutná to perspektiva. Trpký úkol, hlásati hluchým!
témata článku:
Diskuze k článku „Jak v roce 1898 vypadala buducnost automobilů?“