Jak vznikla pranostika „Na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout“? Může za to panna Maria a Ježíšek v jesličkách

»Na Hromnice musí skřivan vrznout i kdyby měl zmrznout.«

Za onoho času vyšel rozkaz od císaře, aby popsán byl celý svět. Šla tudíž Maria se svatým Josefem do Betléma, města Judova, aby zapsati se dali v knihu sčítaných. Ježto pak se připozdívalo, hledali noclehu, ale nikde jich nepřijali.

Konečně přišly až za Betlém, kde rozprostíraly se bujné lučiny poseté kvítím. Vesničtí psi potkávali je na cestě, ale nevrhali se na ně, leč padali na kolena před Královnou nebes i země. Hvězdy na nebi zářily co nejjasněji a bledý měsíc rozléval světlo své, jak by předstihnouti chtěl celou tu nebeskou družinu svou a svítil na cestu opuštěné Matce Boží, aby snad nezbloudila. A chvíli, co chvíli sršela jiskra za jiskrou s jasné oblohy a nesla se obloukem k zemi.

Tak hvězdy plakaly nad opuštěnou Rodinou Páně a slzy jejich, kdykoli skanuly ve svěží travinu, změnily se v drobný květ, sedmikrásy, jež na památku toho zdobí luhy a stráně, až podnes.

Svatému Josefu a Matce Boží posléze nezbývalo jiné pomoci než zůstati přes noc v blízkém chlévě, kde slámy a sena bylo s dostatek.

Než sotva, že nadešla půlnoc, záře veliká rozlila se po všem kraji, a andělově nesli se s nebeských výšin spějíce ku chlévu s radostným chvalozpěvem »Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle.«

A aj, tam ve chlévě Betlémském skláněla se Královna nebes nad Božským dítětem, jež tu povila, nemajíc ani tolik, aby oděla je v teplý šat a proto jenom v chudičké plénky ho zabalila a položila v prosté jesle.

Tak chudičký narodil se z lásky k lidem Syn Boží, jehož podnožím jsou nebesa a země, že sželelo se i té němé tváři chudoby Spasitele, nebo osel a vůl, stojíce nad jesličkami, dýchali na něho, aby nemusil chvíti se zimou hned při svém příchodu na hříšný svět.

První zvěst o narození Páně dolétla k nuzným pastouškům, kteří nedaleko hlídali svá stáda.

Andělové budí je ze spaní a pobízejí, aby spěchali se poklonit nebeskému Pánu, jehož snadno poznají: ležíť v jeslích položený a plénkami zabalený.

Pastýřové divné té zvěsti sotva mohou uvěřiti, neboť domnívají se, že vše to, co slyšeli, jest pouhý sen, ale cherubové již béřou je i za ruce a vedou je k chudým jesličkám, z nichž usmívá se na ně Božské dítě, nad jehož krásou a přesvatým pohledem žasnou, padajíce na kolena. Někteří z nich i na dudy hrají, aby obveselili malého Ježíška, jiní opět ze stanů svých dárky přinášejí, prosíce, aby je přijal a On nejkrásnější ze všech dítek, co jich svět jen poznal, dívá se na ně s vděčným pohledem a povznáší malou svou ruku, aby jim žehnal...

Než jasnou září a zpěvy andělskými přivábeni, pospíchají sem i obyvatelově Betlémští.

Jedni spatřivše jeho spanilou tvář, ozářenou leskem nebeským spínají ruce své k modlitbě, jiní líbají bílé ručky Jeho a jiní poklonivše se Mu, spěchají nazpět do chatek svých, odkudž různé dary po příkladě pastýřů přinášejí. A věru! Medu, mouky, pečiva, vajec i mléka nanesli již Jezulátku, že již i místa se nedostává a sv. Josef urovnává dary ty, aby s Královnou nebes rozdíleti je mohl mezi ty, kteří přijdou z daleka poklonit se Králi všech králů, jsouce tak chudí jako ta Rodina Páně, jež chudobou svou chudobu všech lidí posvětila.

Po jasné noci, vzešlo jasné jitro.

Slunko mile se usmívalo na Boží svět, jakoby i ono chtělo zvěstovati celému světu, že nadešel konečně den slavný a požehnaný — den vykoupení veškerého lidu.

Ptáci zpívali svou dojemnou píseň ranní na ratolestech stromů a křovin, a kde který květ na louce před chlévem dýchal opojnou vůní.

Kůrové andělští vznesli se již k nebesům, kde před trůnem Božím zpívají dále své »Gloria«, aby díky vzdali za milost, prokázanou všemu světu a pokoj vyprosili lidem dobré vůle.

A tam v betlémských jesličkách podřimovalo božské Jezulátko, nad nímž bděla s modlitbou na rtech, jeho přesvatá matka.

I sželelo se malému skřivanu chudého Jezulátka, a proto usednuv na kraj jesliček k nohám božského Dítěte, odháněl hmyz, aby nebudil ze spaní a nedotýkal se tváře malého Krista, která zářila svatostí jako to slunko tam nad chlévem.

A kdykoli nejsvětější Panna zapěla ukolébavku probouzejícímu se Synáčkovi, spustil i malý opeřenec, jak dovedl jen nejkrásněji.

Za tu lásku k Vykupiteli světa, vyprosila Královna nebes soucitnému a ochotnému pěvci zvláštní milost, již zvěstovala mu láskyplnými slovy: »Že jsi oslavoval Syna mého v chudobě, budiž ti popřáno oslavovati jej i v nebeské slávě.«

Od té doby smí skřivan jediný ze všeho ptactva vznášeti se s písní každého jitra, a to vysoko, až ku bráně nebeské, jež vede do říše slávy věčné. Tam vzdává chválu Kristu oslavenému, jako pěl mu kdysi v chudobě u jesliček betlémských, a žádný dravec nesmí jej napadnouti.

Z vděčnosti za tu prokázanou milost a přímluvu Matky Boží prozpěvuje skřivan radostně zvláště na mariánské svátky, začínaje nejdříve ze všech pěvcův, a to na první svátek v roce, zasvěcený Panně Marii. Odtud i to přísloví: »Na Hromnice musí skřivan vrznout i kdyby měl zmrznout.«