Výchova mravní.
Cílem mravní výchovy jest mravní svoboda a cestou k tomuto cíli jest pevnost, zdrženlivost a sebezapření; prostředky výchovné pak jsou: vzor či příklad; poučování a kázeň toliko vypomáhají.
Oproti dětem není na místě dohadování se a diskutování. Držeti dítěti při napomínání dlouhé kázání, pravidelně nic nezpomáhá.
Vlastni život vychovatele jest nejlepším jeho kázáním.
Když místo toho, abychom na dítě působili slovy, působíme naň svými skutky, svým příkladem, nebude mnohého napomínání a varování třeba a bude-li jich kdy třeba, nemine se slovo se svým účinkem.
Co dnes zapovídáme, nesmíme zítra, v pozítřku ani později dovolovati.
Nechť nikdy nedovoluje matka to, co otec zapovídá, nechť nehledí také tresty, které by otec uložil nějak oslabiti i když je za příliš kruté považuje a také nechť mu nikdy pro to před dětmi předhůzek nečiní.
A právě kořenem všeho zla ve výchově jest takové dvojaké počínání matky a otce. Nejvíce dětí zkazí matky opičí láskou milující, dítěti povolují to, co otec zapovídá.
Již v nejútlejším věku pozná dítě slabé stránky rodičů a hledí je využitkovati, tu lichocením, tu slzami hledí svou vůli oproti rodičům prosaditi. A zvláště oproti lichůtkám jsou tak mnohá matka i otec slabí, když dítě je obejme a políbí, povolí a vše odpustí ano i nej-hrubší přestupky; ani nepováží, že políbení ono bylo neupřímné a že tajně dítě takové slabosti rodičů se vysměje.
Když počínání si dítěte hrozí zabočiti ve směr ohrožující domácí pořádek, pak musíme nepokojnému duchu opatřiti zaměstnání neb hru, v níž by bujnost se vybouřiti mohla, aniž by ale mravně utrpělo.
Některé příklady lépe to objasní. Dítě dožaduje se něčeho, co by mu škodilo tak důrazně, že nelze je ukojiti, nechť tu matka hledí upoutali mysl jeho na nějakou přítomnou příhodu, nechť třeba vypravuje mu něco, co dříve rádo slýchalo, aby tužby dítěte od požadovaného předmětu odvráceny byly. Dítě umlklo.
Jiné dítě se uhodilo a pláče leknutím i bolestí. Matka vyzve je, aby předmětu úrazu, tu stolu, tu židli — nabilo a sama také do předmětu bije: „Tu máš ty hloupý stole, ty’s mému miláčku udělal bolest!“
Dítě umlkne, představa bolesti sveze se na předmět úrazu; taková matka zapomíná ale, že vinou její v tomto případě dítě škodu na své duši utrpí.
Dítě přestane plakati, ale radost z pomsty zazáří v jeho oku. Dle příkladu matky buší do mrtvého předmětu, kopá doň zuřivě a mu nadává. Když pak po několika dnech vrazí do bratříčka, padne a uhodí se, pere tak doň, jako dříve do stolu. To jest přesné napodobení matčina příkladu, ale nejvýš smutný zjev a těžko odstranitelná skvrna pozdějšího karakteru dítěte. Správně jest si počínati, že dítěti vysvětlíme, jak vlastně nepozorností úraz zavinilo, jinak hledá dítě vinu vždy jinde a nikdy při sobě.
Lež jest ohavným býlím, které, jakmile se objeví, musí s veškerým úsilím vymýtěno býti. Jest veskrze pochybno, když dítě něco vyvede, ku př. oděv si pomaže něco ztratí neb roztrhá, jej ztrestati za spousty hlučných káravých slov.
Takovým tvrdým trestem pro přestupky, kterých mimoděk i odrostlí se dopouští, že si ku př. šat pošpiní neb roztrhnou, stane se dítě bojácným, úzkostlivým a hledí při nejbližší příležitosti ze strachu před trestem, skutek svůj vylhati a hle — malý lhář jest hotov.
Nechť matka naučí dítě mírností a laskavostí přiznati se ku svému poklesku a nechť napomíná je k opatrnosti a pozornosti.
Samozřejmě nesmí si rodiče, ani jiné osoby z jeho okolí za žádných okolnosti dovoliti lež a nebo mluviti před dětmi o něčem, co nemá každý slyšeti.
Často poukazuje se dětem na následky, které by jejich počínání míti mohlo. Dítěti poroučí se, aby bylo ticho s poukazem, že by hřmotem, který způsobuje ku př. některého nemocného obtěžovalo, aneb že by svou hrou mohlo škodu způsobiti. Také napomínání jest zcela správné, nesmí ale zevní tyto následky býti hlavní věcí, která zde má rozhodovati. Nesmíme zapomínati, že má dítě nabýti mravní síly, že má k mravní svobodě vychováno býti, že z vlastní vůle a popudu má dobro činiti, dobro pro dobro a z vůle boží.
Zcela zavržitelno jest počínání mnohých rodičů, které poukazujíce na následky jistého činu, přehánějí a nepravdu mluví, ku př. když neposlechneš, vezme tě bubák, budeš-li kousali, vypadají ti zuby, budeš-li jisti mák poroste ti v bříšku a pod. Arciť dosáhnou okamžitě takovými odstrašujícími prostředky svého účele, přinutí dítě k poslušnosti, poněvadž ale použili rodiče nepravdivých důvodů, znemravňují je.
Dítě si to dobře pamatuje a až pozná, že bylo obelháno, nabude vědomí, že nepravdivých důvodů použiti dovoleno jest. Vše co má skutečné výchově sloužiti, musí založeno býti na pravdě. Kázeň musí býti vykonávána s mírností a důsledností, s láskou a opravdovostí, s klidem a pevností.
Celá budova výchovy založena jest na zvyku.
témata článku:
Diskuze k článku „Jak ze svého dítěte vychovat slušného a čestného člověka? Zkuste to jako kdysi“