Jaká byla první slova českých dětí před 100 lety

Dětská řeč

Každý národ má svou — aspoň nějakou — mluvu dětskou.

Dítko když dozrává k řeči, pronáší jen slova a názvy, na které již stačí svým mluvidlem: mama, baba, lata, haba, brmbr . . . Jiná slova si ulehčuje: hrnec = hunec, tma = tuma, psovi „lordu“ říká bold...

Dle toho se mu řeč upravuje: koně a jeti znamená hotó, hi, kráva = bú, tele, ovce bé, koza = meeé, pes = haf, kohout = kukirihú, slepice = puťa, putěna, kotkodák . . . pěkný = činaný, škaredý = bakaný, be’ . . . jisti = papati, piti = bumbati, seděti = hačati, spáti = hajati . . .

Zdrobňuje se vše kolem dítka. Napřed ono samo: dítě, dítko, děcko, děťátko . . . Části těla: hlavička, očka, nosíček, líčka, zoubky, vlásky . . . Údy: ručky, ručičky, ručenky, nožky . . . Pokrm: kašička, vodička, hrneček, mísička, lžičenka . . . Oděv: košilka, punčoška, střevíček, šáteček, karkulka . . .

Osoby z okolí: tatíček, matinka, tetinka, kmocháček, kmotřenka . . . věci: peřinka, panenka, koníček, vozíček . . . kočička, psíček, kohoutek, myšička, kravička ... I veliké věci přírodní se mu zdrobňují: slunečko, měsíček . . . náboženské: Pámbíček, Panenka Maria; nebíčko . . .

V každé dětské mluvě jest také něco měkkého, laskavého, mazlivého. Toho je tedy podle povahy lidu velmi schopna čeština.

Větší schopnost její ke zdrobnělinám viděti již ze jmen výše položených. Každý jazyk nemá jich právě tolik. Ta schopnost se stupňuje v přídavném jménu.

Některé zdrobněliny mají jen slabší význam toho slova: sladkavý, tvrdkavý, zelenkavý, modravý, bělavý . . . jiné mají sesílený význam: malý: maličký, malinký, malinenký; veliký: velikánský, veličanský, veličajzný; bílý: bělounký, bělounenký, bělounečenenký; treba som já bledá, bledušenká . . . ticho, tichounko . . .

A nejdivnější, i ve slovese: papati — papinkati, spinkati, capati — capkati, cupati — cupkati, hupat — hupkati, hopkati, zobkati, křupkati, křapkati . . .

Citoslovce: jej — jejda — jejdanky — jejdanečky — jejdanenkova; propánečky, propáninky; božínku . . .

Náchylná k těm věcem povaha nerozeznává někdy dosti přesně a správně. Směšno je přece přenášeti ty věci na dospělé, ba cizí, jako když v hostinci se nabízí: houstička, kafíčko, krupičková polívčička, masíčko, telecí hrudíčko, brambůrkové placičky, hráškové lívanečky, telecí jazýček s okurčičkami, husička, kachnička, husí prsíčka, drůbky bez kůstiček, šunčička, pivečko . . . Tam a za těch okolností nemůže býti taková po domácku a rodinnu nápodobená důvěrnost ani pravda ani konečně žert. Jak by host k obojímu přišel?

Omrzají se výrazy právě pro tu dětinskou mazlivost: od ranička do noci; plný plničký, celý celičký svět: lionem honečkem, hned, hnedka, hnedko, hnedky, hnedle hnedličko, hnedlinko, hnedečky, hnedličky; levíčko (=ledva) noha nohu míjela; nejprvničky; neníčko nyní . . . U Zikmunda Wintra je toho víc než dost. Tak hluboko to vězí v povaze. Přirovnejme po té stránce pak češtinu k řečtině, latině, nebo kterémukoli jazyku!

Sem patří také ty nápovědi, jimiž se jako dítku začíná, nakusuje, nažvykává odpověď: to je vzácné, že? — milostivá je tu s rodinou, že ano, že jo (!), nepůjdeš tam, že ne? . . .

Konečně i ten příliš po domácku a rodinnu modulovaný tón a spád řeči poslouchá se tak dutě jako veřejnost nepřirozeně do rodiny těsnaná neb jako rodina za veřejnost profanovaná.

Neubírá nám i tato stránka povahy, jež se takto jeví v řeči, potřebné ochoty a radosti k větší, dále sahající pospolitosti? Když takto všelijak, ale vždy na licho a piano vyplýtvá se soudržnost, nemůže pak to býti spolu příčinou, že jí často nestačívá, když jí v důležité věci bývá nejvíce potřeba?