Jaké to bylo dělat za války ochranku T. G. Masarykovi při jeho pobytu na Ukrajině?

Tomáš Garrigue Masaryk na koni Hektor.
autor obrazu: František Horník
Zdroj: archiv Bejvávalo.cz.

Jak jsme si hlídali presidenta

Koncem listopadu 1917 jsem se octl v Kijevě. Dostanu prý nějaké zvláštní poslání, říkali mi, když mne zavolali od pluku. Chodil jsem zatím bez práce Kijevem.

»Máš dost času, bratře doktore?« ptal se mne nějaký jiný bratr při obědě v české hospůdce.

»Mám.«

»Mohli bychom tě potřebovat na jedno půldne. Pan profesor tě zná?«

»Byl jsem před týdnem u něho a mluvil se mnou půl hodiny.«

»To je chyba, ale nevadilo by to.« Začal mluviti šeptem: »Tedy máš-li kdy, určili bychom tě na tenhle týden ke službě u pana profesora. Ale je to přísně důvěrné. Tajné! Rozumíš?! Tedy když souhlasíš, pojď se mnou. Dovíš se podrobnosti.«

Přivedl mě do ulice, kde měla naše Odbočka Národní rady kanceláře. Myslím, že se ta ulice jmenovala Světlanská. Nevím, protože z celého Kijeva se pamatuji jmény jen na dvě ulice a ty se jmenují jinak. A tam v kanceláři mi jiný bratr všechno vyložil.

Že se vypráví — ostatně pro nás to bylo víc než jisté — že Rakousko vypsalo velkou cenu na hlavu profesora Masaryka. Několik set tisíc rublů. Tedy si musíme dát na jeho hlavu dobrý pozor. Odbočka mu sice chtěla postavit osobní stráž, ale Masaryk si vybral jen jednoho dobrovolce a ještě spíš k posluze než k ochraně.

A chodí si dále po ulicích jako by se nic nedělo, jako by v Kijevě nebyli všelijací rakouští emisaři a spousta uprchlých zajatců, nemluvíc o lumpech všeho druhu a jakékoli národnosti, kterým by se hodilo dostat za jednu ránu z revolveru spoustu peněz. Tedy my sami (povídal) jsme zařídili pěkně potichu službu. Hlídáme si ho sami, vedeme si seznam pohotových bratří a ti jdou vždy za ním, když někam jde z domu.

Ovšem pan profesor o tom nesmí vědět, nemá to rád, o tom máme zkušenosti. Tedy si tě zapíšu na pozítří dopoledne. V poledne budeš vystřídán jiným bratrem. Přijď zítra večer ke mně do kanceláře pro instrukce.

Ovšem že jsem bez jakékoli výhrady souhlasil, že přijdu. Vždyť to bylo bezmála báječné spiknutí. Byla to tajemná služba, strážné andělství, neviditelné ochranné ruce střežící drahou hlavu vůdcovu. To je hotová čest býti při něčem takovém.

Tedy druhého večera jsem si přišel pro instrukce. Jejich hlavním obsahem bylo, aby mne pan president v mém úkolu nepozoroval. Skoro se zdálo, že hlavním úkolem strážcovým bylo, aby ho střežený nepozoroval. Ovšem vážnost úmyslu projevovaly jiné věci. Že jsem musil sundat s čepice lentočku, červenobílou stužku, kterou jsme nosili pod kokardou na čepici a bez niž jsme se mnoho nelišili od desítek tisíců rudých vojáků, kteří přeplňovali tehdy Kijev. A hlavně, že jsem dostal do služby ostře nabitý nagan, trochu těžkopádný, ale dobrý ruský revolver.

O půl sedmé ráno druhého dne jsem tedy stál před hotelem na Kreščatiku, v kterém bydlil profesor Masaryk. Ovšem, na druhé straně ulice. A hlídal jsem vchod, nevyjde-li pan profesor. Chvílemi jsem si sáhl do kapsy, kde jsem měl nagan, chvílemi do druhé, kde jsem měl krajíc chleba. A toho jsem si kousek po kousku ulamoval, protože hodiny ubíhaly, pan profesor nevycházel z hotelu a já jsem stále jen šlapal chodník.

Spiknuti, které se proměnilo v procházku dvacet kroků sem a tam. stávalo se pomalu strašně nedůležitým. Nadšení, s kterým jsem ráno vstával, začalo se na konci každé zastávky a obrátky na chodníku proměňovat v nudné počítání, kolikrát ještě přejdu. Ráno jsem měl sebevědomé myšlenky a maloval si v duchu možné skutky odvážlivého ochránce a strážce, nyní jen přešlapuji s nohy na nohu. Byla to příliš drobná práce pro anděla strážce.

Ale! Před hotel přijelo auto, do něho vstoupil Masaryk s třemi důstojníky a — odjel. To bylo všecko. Běžet za autem? Protože mi to instrukce nezakazovaly, šel jsem se zeptat do hotelu, kdy se pan profesor vrátí. Prý večer.

Tedy se moje služba již skončila a šel jsem odevzdat nagan. Řekl jsem na Světlanské, co a jak a cítil jsem příjemnou spokojenost člověka, který byl zbaven úlohy, kterou nemohl provésti.

Nějaký bratr praporčík seděl při tom právě v kanceláři.

»Měls to lehké,« povídá mi. »To já jsem měl službu mnohem nesnadnější. Tehdy bylo v Kijevě spousta schůzí najednou, dělníků, Ukrajinců, bolševiků, asi dvě demonstrace vojáků s fronty a pro mír s Němci a do toho si vyjel pan profesor na Kreščatik na procházku.

Chodníky plny lidí a on si pěkně mezi nimi špacíruje. To se ví, držel jsem se jen pár kroků za nim, abych byl něco platný. Ale on si jde klidně jako by nic a protože má dlouhé nohy, mám co dělat, abych mu zástupem stačil. Myslím, že mne nevidí, ale jednou nebo dvakrát mne přelétl očima a myslím, že jsem se začervenal.

Když jsme došli na klidnější místo v ulici, tedy se zastavil u nějaké výkladní skříně. Zastavím se tedy o deset kroků dále také u nějaké a čekám, až zase půjde. To netrvalo dlouho, ale myslím, že v té chvíli vypozoroval, že opravdu jdu za ním. Protože za chvíli se zastavil zas.

A já musil také zůstat stát a koukat do výkladu. Byl to obchod s dámským prádlem a se šněrovačkami, podvazky a s takovými věcmi. Tedy je všecky důkladně prohlížím, jako bych chtěl jít rovnou do obchodu a koupit si šněrovačku. Nu musel jsem se dívat, než se pan profesor zase hne od své výkladní skříně.

Ale místo toho se obrátil a rovnou ke mně. Ovšem že jsem od toho prádla nesměl z ničeho nic utéci. A on opravdu došel až ke mně. Cítil jsem, že jsem celý červený, protože on přece také viděl, nač se vlastně koukám, a já se bál, co si o mně pomyslí.

Ale neřekl o tom nic. (Rozumí se, že jsem pozdravil, když ke mně došel.) Povídal jen:

»Jestli dáváte pozor, aby se mi nic nestalo, tož vám za to děkuju, ale jděte domů, je to zcela zbytečné.«

A pak se obrátil na podpatku a zase šel svou cestou.

Nu, bylo mi trochu hanba, že jsem se dal chytit. A právě před takovým obchodem. Ale co jsem měl dělat? Pozdravil jsem ve směru, kterým odcházel, a šel jsem vrátit tenhle nagan.

Ne, není to nic lehkého tahle služba.«