Jaký byl v roce 1902 vztah mezi chodci a cyklisty? K toleranci měl daleko, občas šlo cyklistům o zdraví!

Cyklisté a pěší obecenstvo.

Je to kormutlivá kapitola. Nenáleží do rubriky sportovní, nýbrž do denní kroniky, tam, kde jsou nyní v tak hojné míře uváděny zprávy o srážkách cyklistů s pěším obecenstvem. Klame se, kdo sumárně obviňuje cyklisty ze všech pouličních a silničních srážkových příhod. Nepřátelství ke sportu cyklistickému u nás se rozšířilo a vžilo se nejen mezi drobotinu, ale i mezi dospělé.

Jen cyklista ví, s jak nesmírnými musí zápasiti obtížemi, sotva že vyjede za brány města. Silnice v okolí Prahy pro jízdu na kole nejsou nikterak znamenité, ba mnohé cesty jsou tak bídné, že cyklista musí stroj několik kilometrů vésti.

Cyklista jede na kole, které má cenu značnější než některý vychrtlý tahoun, před nimž pěšáci v uctivé vzdálenosti se vyhýbají. Nelze mysliti, že by některý cyklista svévolně vrhal se do nebezpečí srážky, neboť tím uvádí do nebezpečí nejen sebe, ale i kolo, které nárazem na překážku může být poškozeno tak, že oprava vyžaduje značnějšího nákladu.

Cyklista při jízdě pracuje nohama, jimiž kolo do pohybu uvádí, jeho ruce jsou rovněž v činnosti, neboť řídí směr kola a také zrak jeho neustále jest napjatý. On se musí vyhýbat překážkám přírodním, nahodilým i zúmyslným.

V jak nevýslovné výhodě naproti cyklistovi jest chodec, který veškerého tohoto napjetí jest zbaven a jemuž cyklista jest nenáviděným tvorem. Ujíždí-li cyklista a nezvoní, poněvadž má cestu volnou, pěšáci láteří, že je leká. Zvoní-li bez přestání, označují ho za potrhlého.

Výletní obecenstvo ve příčině nepřátelství proti cyklistům ještě předčí venkovany. Cyklisté dojista nechtějí výhradně právo ulice a silnice, ty náležejí veškeré komunikaci, přejí si jen přátelskou shodu, které při dobré vůli pěšího obecenstva lze docílit.

Cyklistika rozmohla se u nás tak značně, že přestala být výhradně sportem, nýbrž stala se potřebou užitkovou. Je v užívání u post; vojsk; obchodních závodů a pod. Požadavek volné, mírné jízdy jest illusorní, neboť kolo slouží v první řadě k tomu, aby se cyklista dostal rychle ku předu.

— Z obecenstva se nám píše: Vyčítá se prostým venkovanům zášť a zlomyslnost vůči cyklistům. Příhoda, jež udála se v Černošicích dne 22. t. m. svědčí o tom, že i mnohé kruhy intelligence velkoměstské chovají se vůči cyklistům nevraživě.

Onoho dne jeli po blátivé a štěrkované silnici od Vráže do Černošic tři cyklisté. U hotelu „Slánky“ setkali se s výletníky pražskými, kteří ubírali se banketem vzhůru do vrchu. Napřed jedoucí cyklista zazvonil, dávaje výstražné znamení, by chodci trochu z cesty ustoupili (šli ve trojstupu).

Než tito větším rozstupem vytísnili jej do štěrku a dáma z malého onoho hloučku, když cyklista přijel, ozvala se: „To se máme vyhýbat?“ Tento odvětil „ano“ a v okamžiku seskočil s kola a ve vzdálenosti as 30—40 kroků od výletníků očekával příjezd ostatních dvou cyklistů za ním jedoucích.

Na ty obořil se pán z Prahy slovy: „Kluku, vyhneš se nebo tě praštím!“ a napřáhl také hůl, jíž chtěl cyklistu udeřili. Tento se ráně uhnul, zabočiv až na druhou stranu silnice a málem by byl leknutím sletěl s kola. Pán, jenž cyklisty ohrožuje holí a uvádí je tak v nebezpečí úrazu, ano i smrti, jest majitel domu na Poříčí J. K.; bude naň učiněno trestní oznámení.

Jest skutečně smutným faktem, že u nás musí si cyklistický sport klestiti cestu pomocí soudů a možno právem říci i revolverem.