Jaký je rozdíl mezi „ženou“ a „ženskou“? Dodnes platné zamyšlení z roku 1925 vám to s nadhledem vysvětlí!

Ženy a ženské.

»Ctěte ženy!« volal básník Schiller, »ony vplétají nebeské růže v náš pozemský život.» A »Varujte se žen! Žena je zlo, je zkáza mužova!« napomínají filosofové, spisovatelé, muži zkušení života, jako byli Strindberg, Tolstoj a jiní a jiní od krále Šalamouna počínaje.

Jaký je tu rozpor! Je žena anděl či ďábel? Tuto otázku předkládají si muži, a musí si ji konečně předložiti i žena sama. Musí se rozhodnouti pro tu či onu stranu, andělskou či ďábelskou.

A tu se mi zdá, že je nutno přesně odlišovati již i samo jméno ženino. Slýcháme v životě dvojí jméno pro t. zv. něžné pohlaví. Slýcháme výrok: »Je to vzácná žena« a s druhé strany: »Kdyby jen těch ženských nebylo, kdyby ty naše ženské byly jiné!«

Tu to máme! Lid sám maličkou pozměnou jména určuje správnou kvalifikaci ženinu. Je rozdíl, nebetyčný rozdíl mezi »ženou« a »ženskou«.

Co a jaká je žena? A co a jaká je ženská?

Ženě uložen je v lidstvu důležitý úkol mateřství. Žena je vychovatelkou lidského rodu. V úctě shlížíme k ženě-matce, vděčně líbáme její neúnavné milující ruce, které neznají odpočinku, kde jde o blaho dětí. Ale zvrácená výchova »ženských« jako kletba provází celé generace. Co ženská doma na dětech pokazí, toho nenapraví žádný učitel a vychovatel.

Žena je věrná družka a pomocnice mužova. Muž volí ji pro celý život, ona stává se světlem jeho domácnosti, strážkyní krbu; šetrné hospodaření ženino zabezpečuje mužův hmotný blahobyt.

Ale ženská v zástěře roznese, co muž po leta nastřádal. Nepořádná ženská je metlou domácnosti, příčinou nesvárů, rozbrojů a půtek.

K ženě se muž vrací po denní práci jako ke zdroji osvěžení. Milo je mu spočinouti v náručí ženině, milo zasednouti za stůl čistě, byť skromně upravený.

Ale ženská muže vyhání z domova do hospod, ke kartám a ke sklenici, nemá smyslu pro jeho zájmy, obtěžuje ho, když se vrací znaven denní lopotou, malichernými klepy, hádkou a přemrštěnými svými nároky.

Žena činí z domova ráj, ženská peklo.

Žena miluje oddaně, čistě, horoucně a věrně. Ženská svádí dnes toho, zítra onoho, věrnost je jí neznámým pojmem. Žena jako drahý poklad chová lásku mužovu, ženská ji zrazuje každým krokem, každým pohledem.

Ale zaslepený muž bohužel převážnou většinou ženu opouští a běží za ženskou.

Ženských je všude plno jako po žních husí na strništích, ženu musíš hledat v skrytých koutcích, a najdeš ji jak fialku jen po vůni.

Ženská věší na sebe cetky a tretky, chodí po špalíčkách, vyzývavá tvář lže pudrem a líčidlem čistotu pleti. Žena vystupuje skromně, nenápadně, její zjev je pravda, její skutky mluví za ni.

Náboženství ženských je v obrázcích, růženečkách, v poutích a v chůzích do kostela, náboženství ženy tkví hluboko v srdci jako náboženství Hlasatele Lásky. Celý její život je modlitba a plnění povinností domácích je její bohoslužbou.

Ženská je malicherná, všetečná, neuvědomělá, Žena rozšafná, důvtipná, jemnocitná.

Žena volí si druha pro život z lásky, ženská hledí se provdat z prospěchu.

Žena súčastňuje se i dnešního politického života a rozvahou stává se jeho důležitou složkou. Žena doplňuje veřejný život náš svým ryze ženským živlem, odlišným od mužova. Ženská bude ho dlouho ještě brzdit a bude překážkou mravního pokroku.

A souhrn všech těchto ukázek?

Ctěte ženy, važte si jejich spolupůsobení, ctěte je od libého zjevu dívčina až po šediny jejich stáří — ale varujte se ženských.

Jako to zní ve staré písničce o poustevníku v borovém na skále háji:

»Utíkejte před ženskými jako plachý chrt, nebo vám za věrnou lásku dají ach! jen smrt!«