Jaroslav Hašek: Co se odehrálo po jeho překvapivém návratu z bolševického Ruska?

Návrat z Ruska.

Na podzim r. 1920 prolétla Prahou zvěst, že se Hašek vrátil ze sovětského Ruska. Této zprávě mnozí lidé nechtěli uvěřit, tvrdíce, že jsou takové řeči podobny sdělením o Haškových smrtích.

„Ten bolševik neodváží se přece mezi nás. Uvěříme, až toho lotra uvidíme,“ hovořili českoslovenští občané, prodchnutí vlastenectvím.

Příchod Haškův vzrušil pražskou veřejnost. Každý, kdo Haška znal osobně nebo aspoň z vypravování, přál si setkati se s Haškem. Jedni, aby ho srdečně uvítali, a druzí, aby se s ním vypořádali za zradu, již spáchal na zahraničním odboji československých legií tím, že přešel do bolševického táboru, a za ukrutnosti, jichž prý se Hašek dopustil na českých legionářích a lidech.

Vynořily se nejfantastičtější bajky o Haškových zločinech. Tatíci vykládali v hospodách o Haškových zvěrstvech a ďábelských činech. Legionáři, kteří v Rusku vůbec nepřišli s Haškem do styku, divoce skřípali zuby, zatínali pěsti a slibovali Haškovi nejpotupnější smrt za jeho hříchy na československém národu.

I vyletovalo z úst rozhořčených občanů tolik Haškových hříchů, jako by je samo peklo vdechlo do těch lebek, rozpálených vlasteneckým hněvem.

Rázem byl učiněn z Haška první a největší československý vlastizrádce. Byl obviněn jako vrah, který má na svědomí tisíce a tisíce Čechoslováků, které dával popravovat jako Herodes nemluvňata. Velká část Pražanů vyznamenává se tím, že slepě uvěří každé vymyšlené špatnosti, kladené některé z veřejných osob za vinu.

A bylo nasnadě, že byl každý klep o Haškově novém zločinu považován za ryzí pravdu a v desáté hubě vzrostl v obludný přízrak hříchu, jaký nezatížil lidskou duši od stvoření světa. Vždyť běželo těm lidem o bolševika. Nikdo z vlastenců nemohl Haškovi odpustit, že se stal jako český spisovatel bolševikem. A v tom spočíval jeho hlavní hřích, z něhož se šmahem rodily ostatní.

V té době, kdy sociální vlna hrozila svým vzedmutím povaliti starý společenský řád, družil se k bezmeznému hněvu československých státotvorných občanů též strach z Haška, jenž se asi navrátil, aby pomáhal při sociální revoluci. Jistě bylo povícero takových, kteří se při nejmenším obávali Haškova péra.

Hašek zavítal v kruh svých známých, jako by se vracel z krátkého výletu, usměvavý, hovorný a kamarádský jako dříve. Pouze jediná změna byla viditelna. Nepřicházel sám, nýbrž byl doprovázen Ruskou Šurinkou, již představoval v demokratickém prostředí jako kněžnu Alexandru Lvovu.

Z toho povstaly nové řeči, že prý Hašek popravil jako bolševický komisař celou knížecí rodinu až na Šurinku, z níž učinil svoji otrokyni.

Hašek se ani nepokusil, aby všechny ty strašlivé zprávy o sobě vyvracel, když mu je přátelé sdělovali:

„Jsme ve svobodné republice, a každý republikán má právo, aby mluvil největší blbosti. To je typický znak demokracie, a tomu nesmíme bránit, neboť by se demokratický duch dostatečně nevyvíjel a nešířil by se mezi občanstvem. A jsem povděčen, že se vlastně od těch lidí dovím, co jsem všechno v Rusku páchal. Důvěrné řečeno, považoval jsem se až do svého návratu za většího lotra. Za krvežíznivého arcilotra všech lotrů.“

A chodil klidně se Šurou po Praze, usmívaje se i na svoje nepřátele, kteří mu za zády hrozili krutým trestem. Vlezl všude, nevynechal žádné hospody a kavárny, jakoby věren svému starému zvyku. Netušil nebezpečí, když navštívil lokál, v němž denně sídlili občané, chystající pomstíti se Haškovi za jeho zločiny. Hašek hověl si v nepřátelském doupěti a labužnicky popíjel, nepomýšleje, že upadl do jámy lvové.

Bezstarostnost a růžová nálada Haškova uvedla rozhněvané vlastence v největší zuřivost Cítíce se početněji silnějšími, zahrnuli Haška hlasitými výčitkami a nadávkami. Jejich odvaha a zloba vzrostla, neboť Hašek odpovídal měšťáčkům úsměvy, jako by se ho hospodské vření netýkalo. Situace stala se hrozivou. Rozvášnění pánové, většinou usedlého věku, skupili se kolem Haška a dávali mu najevo, že ho udolají.

Hašek dal si mnoho líbit a nevyrušil se ze svého usměvavého klidu ani nejhorším obviněním nebo potupením. Pouze okřikoval ustrašenou Šuru, byla-li přítomna:

„Neboj se, Šurinko, tito pánové nezkřiví mi ani vlásek na hlavě. V Praze není zvykem párat lidem břicha jako v Rusku. Tady byla nekrvavá revoluce, a tito pánové jen manifestují proti mně. Nemyslí to doopravdy, spíše ze žertu, abychom ztrávili veselý večer.“

Bojovná nálada vyvrcholila se, a přece žádný z útočníků nevztáhl na Haška ruku.

A podobných výjevů zažil Hašek na počátku svého poválečného pobytu v Praze velmi mnoho. Záhy tomu uvykl a pak vstupoval do podezřelých lokálů demonstrativně.

„Tady mne máte, občané. Jak je vám známo, spáchal jsem v Rusku tolik zločinů, že jsem byl teď donucen vzíti si tajemníka, aby vedl o tom podrobné záznamy.“

Rozhořčení proti Haškovi ochladilo prohlášení mnoha legionářů, kteří Haška znali z Ruska a zastali se ho proti hanebným klepům i ubohým výmyslům. Někteří legionáři přiznali se, že jim Hašek v bolševickém zajetí zachránil život a pomohl k útěku.

Tato mužná slova vyznání účinkovala jako prudký liják, rovněž nově se vynořivší pověst, že Hašek ujel z bolševického Ruska na cizí pas. Bleskurychle byly krvavé činy Haškovy i zrady zapomenuty, a vlastenecká společnost oddychla si spokojeně.

„Inu, to je Hašek. Nikde dlouho nevydrží a na konec si tropil i z bolševiků takovou švandu, že měl být postaven ke zdi a odstřelen. Ten všivák nás pobaví ještě jinými kousky.“

Karta se obrátila, a Hašek usmíval se šibalsky náhlým projevům přízně i obdivu bývalých nepřátel, kteří ho původně chtěli pověsit nebo zadávit. Byl jimi obletován, hostěn, a všichni svorně žádali, aby Hašek vypravoval skutečnou pravdu o ruské revoluci, poměrech v sovětském Rusku a hrůzovládě bolševiků.

Nikdo se však ničeho nedověděl. Hašek vymýšlel si příšerná zvěrstva zcela podle přání těch maloměšťáků a v duchu měšťáckých novin, hanobících soudobé Rusko. Vysmíval se nenávistným zvědavcům do obličeje, vyličuje fantastické hrůzy a hlad v širé Rusi. Vděčný smích posluchačů zaplašil poslední zbytek nedůvěry k Haškovi, a na obrátce Hašek zevšedněl, jako by nebyl nikdy přestoupil obvod Prahy. Všechny hovory o Haškovi mívaly příbuzný závěr, jako z předválečné doby:

„Hašek postrádá jakéhokoli přesvědčení a všemu se směje.“

Tím byl pro veřejnost vyřízen jako ruský bolševický komisař i jako člověk.

Hašek potuloval se již pár měsíců po Praze, a přece jsem se s ním nikde nepotkal. Tou dobou řídil jsem nové divadlo „Revoluční scénu“ na Václavském náměstí a byl jsem tak zaměstnán, že jsem se nemohl vydat na toulku, abych Haška někde v některé zapadlé krčmě objevil. Nevěděl jsem, kde bydlí, i pokusil jsem se smluviti si s Haškem schůzku, vzkazuje mu po různých kamarádech, kteří se potloukali po oblíbených lokálech, aby mne vyhledal.

Teprve krátce před vánocemi dostavil se Hašek se Šurou přesně po představení do „Revoluční scény“. Na prahu herecké šatny, kde jsme se právě odličovali, vzkřikl:

„Charošo! Těší mne, že zlobíte pražské buržousty, ale je vám to hovno platno.“

V kavárně jsem chtěl sám s Haškem promluvit a přinutit ho, aby mi vypravoval o Rusku i o ruském divadle, ale Hašek mne odmítl, usadil se mezi Xenou a Šurou a popíjeje grog za grogem, snažil se upoutat pozornost celé kavárny. Na přímé dotazy o poměrech v sovětském státu odpovídal vždy vyhýbavě, vypomáhaje si vtipem, po němž obratně sklouzl na zcela odlišné thema rozmluvy.

Nezúčastnil jsem se hovoru a pozoroval jsem Haška, jenž mne překvapil nápadnou horlivostí, kterou hleděl vyvolat dojem bývalého předválečného Haška.

Tím více nebyl. Jeho potutelné úsměvy pozbyly měkkosti i zdánlivé srdečnosti, a zraky chytrácky mžouraly s posupným výsměchem. Haškova ústa chrlila zábavná slova, ale oči se zřejmě posluchačům vysmívaly.

Jeho zjev i pohyby nabyly mnoho tvrdé hranatosti a v tváři zachvěl se mu občas opovržlivý úšklebek. I záchvěv mrzutosti chvílemi přeběhl Haškovým vzezřením. Tu se rychle napil. Pil nervosně, bez ustání, bez požitku, i napil se často několikrát za sebou, jako by chtěl odplavit jakýsi nepříjemný stav, jenž asi Haška přepadal ve společnosti.

Šura bděla nad Haškovým chováním jako starostlivá kvočna. „Ty, Jaroščík, mnogo pít.“

A brala mu sklenici s grogem. Hašek se surově rozeřval:

„Dej to sem, nebo ti utrhnu hlavu. Pamatuj si, že na ženské musí být přísnost jako na chudý lid. V republice se musí pít, abychom podporovali domácí průmysl. Tady nejsme v Rusku, kde se za cara vychlastalo tolik alkoholu, že teď za sovětů není tam co pít.“

„On, Jaroščík, v Rusku ničevo nepít,“ teskně si povzdychla Šura a rozžvatlala se o Haškovi, jaký byl hodný a střízlivý. Když ho prý Šuřina matka chtěla na zámku uctít šampaňským, tu se Hašek dvorně poklonil a zdvořile poděkoval:

„Ručku vám políbím, ale nikdy jsem alkohol nepil, nepiju a do smrti pít nebudu.“

Hašek se shovívavě usmál:

„To jsem myslil, že zůstanu navždy v Rusku. Ale v Československu bych bez pití nevydržel. Tady je jiné podnebí, Šurinko, ostřejší vzduch i jiní lidé, kteří pohlížejí na abstinenta jako na zpustlíka. Musíme se přizpůsobit.“