Je pro dívku z venkova lepším manželem chudý zemědělec, nebo bohatý pán z města?

Vážné slovo k nevěstám z venkova.

Malý obrázek ze života, ale pravdivý:

V severozápadních Čechách byl bohatý rolník, který měl jedinou dceru, svého mazlíčka, která mimo skvělé výbavy, dostávala věnem 50.000 K. A poněvadž mimo to dceruška měla sličná líčka a byla příjemného zevnějšku o ženichy zle nebylo, na tucty nápadníků ucházelo se o její ruku chudších i bohatších, starších i mladších, krasavců i méně přírodou vyšňořených ženichů.

Mezi uchazeči o ruku dívky nalézali se i synové rolničtí z okolí, majitelé usedlostí neb statkáři jen in spé, jichž majetek na 100.000 K odhadnouti se mohl i přes dluhy 30—40.000 K, které na statku lpěly. Ale všici ucházeli se marně o ruku krasavice.

„Sedláka nechci!“ resolutně prohlásila slečinka. „Do té selské dřiny své dítě nedám!“ odbýval uchazeče rolnické přemoudřelý otec.

Jednoho krásného dne četla dceruška v „Politice“ následující nabídnutí k sňatku: „Mladý továrník, elegantní zjev, přeje si za účelem sňatku dopisovati si se zámožnější slečnou z venkova. Žert vyloučen. Lask. nabídky s připojenou podobenkou atd.“

I napsala dívka dopis panu továrníku. Týž představil se jako šéf výnosné továrny porcelánové. Byl to skutečně zjev elegantní: „lev salonů“ společník příjemný, uhlazeného, vzorného chování. V krátce získal si plné důvěry otce nevěsty. A nevěsta? Ta byla doň celá zblázněná. A v krátce slavila se hlučná svatba, otec nevěsty dle smlouvy svatební před odavky zeťáčkovi v hotových 20.000 K vyplatil, zbytek 30 000 K zavázal se mu vyplatit do roka.

A milý továrník v krátce po odavkách s mladičkou svojí ženuškou nastoupil do Švýcar cestu svatební. Po měsíci navrátili se šťastní novomanželé ze Švýcar ze své svatební cesty do továrny, kamž i starostlivým tchánem velkolepá výbava vypravena byla. Jakž ale rolník se podivil, když u notáře věno dcery na továrně zajistiti chtěl.

K svému úžasu zvěděl, že čistý jeho zeťáček vůbec není žádným továrníkem, nýbrž pouhým písaříčkem v továrním závodě. Bylo pozdě honit bycha! Stalo se!! Jen kdyby to byl aspoň člověk pořádný! A to právě nebylo. V hotelu našel otec svou dceru, svého jedináčka, mazlíčka svého v slzách se rozplývajícího do krve čistým novomanželem ztýranou, který byl vlivem alkoholu pod zvíře klesl.

A nejen to! Ze zetě druhdy elegantního, sebevědomého krasavce vyklubal se časem nenapravilelný alkoholik, který svoji ženul i bil. Soužití s bezcharakterním manželem — netvorem stalo se mladé paničce nemožným a tak jednoho krásného dne utekla se sklamaná ve svých snech a nadějích zpět do domu otcovského, kde podnes ještě oddělena od pohany lidí uštěpačných „fabrikan-tová“ dveřmi pečlivě zavřenými. Sny její mráz žití sežehl.

A o takovéto odstrašující příklady — bohužel — není nikde nouze. Žena titěrná po titěrném a zevnějším lesku bažící, po lesklém fantomu srdce, zrak i ruku vztahující ulovila najednou zklamání drsné, drásavé: štěstí prchlo jí z ruky sevřené, kdy domnívala se jistotně je míti, jako stín. Život jest zmařený, často i jmění zničeno. Na hlavě potupa a v duši žal.

Často důvěřivý rolník venkovan — třeba i stáří značného — nechá se vyškoleným darebákem omámit: zevnější lesk klamný často svede i oko znalé. Není lepší a jistější svěřit dítě, krev svoji milovanou muži známému, třeba i rolníku v drsnější slupce, za to srdce ale poctivého, jehož rod i dům i půdu znám? Či lépe dáti ji člověku, jehož obchod ani odhadnouti nemohu a který často jen na vratkém základě spočívá, jenž odvisí od právě nahodilé konjunktury často úplně?

Jak mnohdy namáhají se rodiče, aby dcera jejich stala se pí. učitelovou neb paničkou i jinou, jejíž muž jest aspoň od péra. Ovšem uznáváme výhody stavů těch, nemusí se s čeledí peklovat a ani s lidmi zlobit. Ale i úředník zdánlivého zevnějšího lesku jest jen ubohým otrokem ještě vyšších otroků, nad nimiž opět jiní a jiní otrokáři vládnou.

Takový pán často jest daleko, daleko ve skutečnosti odvislejší jak zámožný, od celého světa neodvislý rolník, jejž tak krásně nám básník předvádí „jako krále na vlastní hroudě!“ A když tedy jsme vybrali z ostatních stavů učitele na škole národní k našemu porovnání, podívejme se blíže na jeho choť! I obydlí učitele musí býti čistěno, v pořádku udržováno, kuchyně musí býti obstarána, zelinářská zahrádka v pořádku vedena a což dítky, zdaž o ty zrovna jako v domácnosti hospodáře nemusí býti pečováno?

A kdybychom dívali se za touto paničkou, budeme viděti, že ruce její po celý boží den robotí, pracují o prádle, o výrobě šatstva, spravují, vaří zrovna jako ruce pilné hospodyně na statku selském a často i více. Roční služné 1200—2400 K na dnešní drahotu brzy se rozejdou a v každé domácnosti musí býti spořeno a počítáno; a je-li více dětí, tu ani taková panička nemá na růžích ustláno.

A v službách soukromých jest to daleko ještě horší. Zajisté žena nese s mužem svým veškeré strasti jeho! A soukromý úředník meč Damoklův stále má nad hlavou. Stane se něco — často i bez viny své vlastní má podrytou půdu pod nohami — a ráno jest bez chleba. A často i člověk nejpořádnější a to pozvíce: anonymními krtky uveden jest v zkázu, zbraní špinavých sám používati nechce — hnusí se mu špatnost — a proto sám bývá obětí.

Panská láska po zajících skáče! Kdo by mohl všecky strasti soukromého úřednictva, toho nejvděčnějšího, nejotročtějšího povolání se dolíčiti? Zdaž žena, věrná družka muže netrpí boji těmi v útlé duši své v prvé řadě?

A přece jsou mnohé nevěsty ze stavu selského, jichž pozlátko měst láká, pozlátko falešné. Volí si raději vyparáděného řemeslníka z města aneb zřízence továrního raději než opáleného, neohrabaného, necvičeného ovšem v řečech synka rolnického; zdá se jí, že město prožívá jeden veliký svátek v celém roku, že v nádherných těch domech bydlí jen rozkoš, že z vyčalounovaných salonů zírá věčné, sladké blaho!

Jak často trpce bývá v svých snech sklamána taká duše důvěřivá! Co úpadků v městech, co sebevražd jedem i zbraní do roka! Málo jest těch skutečných vyvolenců štěstí, jak málo jest těch, kteří z davů se skutečně vyšinou, jak ještě méně těch, kteří vydobité posice uhájiti si dovedou! Řemeslo dávno již své zlaté dno ztratilo, tovární velkovýroba, velkokapitál je rdousí. Ovšem výminky jsou též zde onde!

Těžce pracujícímu venkovanu zdá se, že město žije v jediném ráji. A v pravdě velice mnozí měšťáci závidí zase naopak rolníku jeho dům, v němž jest on svým vlastním pánem, kde směle lehá, směle vstává; závidí mu jeho půdu, nad níž vládne, závidí mu jeho mouku, kterou semlel z vlastního vypěstovaného obilí. Měšťák potřeby své musí krýti za drahý peníz zbožím méněhodnotným, často i padělky porušeným.

Proto není to nijak odstrašujícím pro venkovské dívky, býti vládkyní v té rolnické živnosti! Jen duše rozmařilá, práce se štítící nenajde zálibu v práci, pro níž vše jest zrozeno, povaha taková neučiní žádného muže šťastným!

Vše má své těžkosti, žena městská i venkovská má své starosti, avšak přece štěstí v tichém zátiší venkovském ve skromnosti a odříkání, v práci a doufání častěji na okénka statku zaklepá než v městských palácích s vnějším sice leskem, ale často s mělkým vylakovaným charakterem hrdin jen zdánlivých.