Jedinečné vzpomínky nejstaršího moravského učitele, narozeného v roce 1841

Děti ve škole.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Nejstarší moravský učitel vzpomíná

Narodil jsem se v roce 1841 v Brtnici u Jihlavy, kde byl otec mladším učitelem. Bylo nás 6 dětí, bydleli jsme v budově panských úředníků.

V Jihlavě navštěvoval jsem německou reálku, učení bylo s počátku velmi obtížné, nerozuměl jsem ani slova německy, učil jsem se jen a jen zpaměti. Česky jsme nesměli mluviti ani mimo vyučování, za každé české slovíčko byli jsme hned trestáni.

Pak jsem studoval v Praze I. ročník učitelského ústavu. Z domova nemohli mne podporovati, živil jsem se proto téměř sám vyučováním zámožných dětí. II. ročník učitel, ústavu absolvoval jsem v Brně.

Z dětství pamatuji, jak jsme s otcem chodívali po polích zapisovati desátky. Roboty nepamatuji, naše obec byla z roboty vykoupena.

Rok, kdy jsem studoval v Praze, byla na jaře velká povodeň. O vánocích toho roku nebylo o zimě ani potuchy — na Příkopech kvetly kaštany. Po vánocích silně mrzlo a z jara přišla velká voda. Vzpomínám, jak jsme v Židovské ulicí na Starém Městě jezdili na loďkách — spodní byty byly zcela zaplaveny.

Do služby učitelské vstoupil jsem v roce 1865 jako provisor ve Vídni u Velkého Meziříčí, s počátečním platem 210 zlatých ročně. Po roce jsem byl přeložen do Sklenného, kam téhož roku přišel oddíl prušáckého vojska. Měl jsem tehdy sám ubytovaných 7 důstojníků. Vojáci se chovali k lidem velmi slušně.

Bohužel, že s vojskem přišel do vesnice strašný mor, cholera. Nejvíce řádil mezi Prusy, ale i vesničanů velmi mnoho zemřelo. Několik domů bylo úředně zavřeno, poněvadž všichni obyvatelé zemřeli. Smrt hrozně řádila, lidé umírali při práci. Tehdy bylo úředně nařízeno: »kdo může a má« — pití žitné kořalky s kořennou příchutí a hodně kouřiti.

Učitelova práce byla velmi nesnadná. Místnosti školy malé, dětí mnoho, učebné pomůcky téměř žádné. Tak jsem měl také v jedné obci v jednotřídní škole 160 žáků. Brková pera jsem dělal dětem dosti dlouho.

Když bylo mnoho dětí a malá třída, vyučovalo se po půldnech. Dopoledne šly do školy mladší, odpoledne starší. Školy byly pod dozorem kněží. Prázdniny trvaly 6 týdnů — v době žní, — pak se vyučovalo až do vybírání brambor, kdy bylo zase 14 dní prázdno.

Ve všech působištích byl jsem volen do obecní samosprávy. Úřední listiny byly jen německé, vyřizoval jsem tedy úřední korespondenci téměř sám. S lidmi byl jsem všude ve velmi přátelském poměru.

Když mi bylo 25 roků, oženil jsem se. Měli jsme 2 malé dítky, když mi manželka zemřela. Bydleli jsme tehdy ve škole, jejíž byt byl velice studený a vlhký. Syn zemřel jako mladičký učitel. Jako student a mladý učitel, velmi rád jsem »cestoval«, ale jen pěšky. Cílem byl vždy nějaký příbuzný. Tak jsem šel z Prahy do Lokte, z Moravy do Vrchlabí, Mor. Budějovic a j. Při jedné cestě jsem viděl velký požár Bělé.

Oblíbenou prací i zábavou mi bylo včelaření, až se mi milé včelky staly osudnými. — Jedenkrát, když jsem sdělával usazený roj se stromu, jsem spadl a velmi jsem si pohmoždil nohu.

Nyní žiji již hezkou řadu let ve výslužbě. Jsem doposud zdráv, jen zrak a sluch slábne. Přesto jsem ale spokojen a snad i šťasten.