Jsme opravdu tak mimořádný národ, jak si o sobě někteří Češi myslí?

Rozumy domácího filosofa Božídara Báhovky

Často mně tak maně napadá, že jsme my Čechové pravé čemuřikajíc unikum mezi všemi ostatními národy.

Žádný lid na světě snad nepřipisuje si tolik krásných vlastností jako my — a u žádného ty čechmantsky krásné vlastnosti nejsou tak čemuřikajíc na huntu jako u nás.

Čechové jsou národ zpěvný,— to o sobě říkáme už od nepamětných dob, ale s tím čechmantským zpěvem nevypadá to u nás zrovna tak, jak by se na zpěvný národ slušelo.

Ještě že tak v neděli k ránu, po nějaké té ušlechtilé zábavě ňákého klubu Křováků zazní po ulicích lahodné zvuky “Já mám trakař novééééj...!” to slušný milovník zpěvu českého přece poněkud okřeje a myšlénkami zaletí tam do té české vísky, kde se namazaní čeledínové dávali z hospody vodit domů s muzikou.

Kolikrát jsem už slyšel volat “co Čech, to Sokol!’’ — a ony ty naše sokolské sbory nemohou ani to dokázat, aby mohly právem říci, co člen sokolského sboru, to sokol. A to je od toho všeobecného sokolství ještě hodně daleko.

Už skoro tisíckrát jsem četl a slyšel, že jsme lidem nad jiné obětavým — pro vše co užitečné nadšeným. A když se ohlédneme kolem sebe, po těch krásných a užitečných věcech, které jsme svojí obětavosti uvedli v život — vidíme kolem sebe prázdnotu a chceme-li tu svoji bídu zakrýt, postrčíme do předu náš hřbitov.

Ten za nás mluví už víc než čtvrt století — a my si na tu jeho řeč tak zvykli, že bychom snad jiné řeči ani nerozuměli. Také si často říkáme, že jsme národem svobodomilovným, že od věků bojovali a krváceli jsme za svobodu a pamatuji se na jakousi slavnost, kde jeden řečník začal svoji řeč slovy: “sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážit každou...” a jakživ jsem neslyšel takový rámus, jaký jsme tenkrát strhli.

To bylo o slavnosti — při takových příležitostech my vyvádíme všelijaké krásné věci. A svolejme schůzi, kde máme o něčem porokovati, své různící se náhledy vyměniti, skončí obyčejně taková debata voláním: “ticho!” — “vyhoďtoho!”

A taky už jsem slyšel jednoho bodrého a pro svobodu nadšeného občana zvolali: “mažte ho!” Ale proto přec budeme o sobě mluvit a psát, že jsme národem zpěvným, že u nás co Čech to Sokol — že jsme lidem obětavým — pro svobodu nadšeným — a když to zase budu slyšet a číst, pomyslím si zase, jako to obyčejně činívám: “aby nás pámbů při dobrém a stálém zdraví zachovati ráčil.”