Kdy ve společnosti mluvit a kdy raději mlčet? Rady z roku 1913 o komunikaci s lidmi vás překvapí svou aktuálností!

Jak mám mluviti:

a) Jasným a zřetelným hlasem. Odepřela-li ti příroda toho daru, hleď ho cvikem získati, což nebude tak nesnadné, jako kdys Demosthenovi.

b) Řeč nezřetelná, příliš rychlá, šeptání, polykání slov a p. jsou jen zlozvyky, kterým lze pevnou vůlí odvyknouti.

c) Mluv klidně, zřetelně, raději něco pomaleji, nekřič, vystříhej se při řeči divadelních affektovaných posuňků a mimiky a hledí klidně do tváře osobě, s níž mluvíš.

d) Nevplítej do své řeči stále nějaké slovo, na př.: prosím, tohle to, tak řka a p. Romulus a Remus byli tak řka bratři, vypravoval náš profesor dějepisu, který bez slovíčka „takřka" nevypravil ani dvě věty.

e) Pozor na cizí slova, jichž nesprávné užívání může náš hovor velmi sesměšniti. „Váš kompost, milostivá paní, jest znamenitý“, řekl kdosi při hostině, maje na mysli kompot.

f) Jest proti dobrému tónu užívati v řeči stále superlativů: to jest báječné, kolosální, pyramidální, nudila jsem se, strašně, hrozně, úžasně a pod.

O čem hovořím ve společnosti?

a) V první řadě o denních událostech: zábavách, výstavách, sportu divadle, cestách, zprávách novinářských a p.

b) Mluv o tom, co jiným jest příjemné a o co se zajímají. Své „já“ postav skromně do pozadí.

c) Slušní lidé cení správně, lichotíme-li jim příliš ve své řeči, ale drobné pozornosti slyší každý rád, na př.: vypadáte znamenitě, dceruška měla na výstavě velmi pěkné věci, zpívá velmi pěkně a p. S nemocným mluv o nemoci, s maminkou o dětech zdárných, ale ne o nezdárných.

d) Jsi-li vyzvána oceniti něčí stáří, slev alespoň o pět let.

O čem nemám mluvit?

a) Nastudovat jistou otázku (o Sibiřské dráze, průplavu Panamském, o Marsu) a tvrdošíjně neustupovati ve společnosti od tohoto thematu, učiní nás postrachem společnosti.

b) Jako slušný boháč neřinčí v kapse krejcary, tak nezvoníme ve společnosti svou učeností.

c) Politicky stranickým a náboženským sporům hleď se zásadně vyhnouti; zbytečně jimi rozčilujeme, kazíme náladu a zpravidla nikoho nepřesvědčíme. Zejména mladé dívce nesluší o záhadách náboženských troufale se vyjadřovati. Vrhá to na ni stín buď veliké naivnosti neb domýšlivosti.

d) Nevypravujme nekonečné historie, zejména, jsou-li našemu okolí již známy.

e) Mluv raději o jiných, než o sobě.

f) Nemluvme o věcech, které budí u přítomných trapné vzpomínky. V domě oběšence nemluvíme o provaze, praví švédské přísloví.

g) Nepomlouvej osob nepřítomných a učinila-li jsi nepříznivou poznámku, kterou by někdo z přítomných mohl vztahovati na sebe, seslab ji poznámkou: „přítomní jsou vyloučeni.“

h) Jest proti dobrému tónu vykládati široce o pocení, trávení, o svých neduzích a nemocech, jídle, pití atd.

Jak se táži a jak odpovídám?

a) Snaž se dávati pozor, abys nemusela se tázati. Je-li to však nezbytným, tedy netaž se nikdy prostým co?, jak?, nýbrž celou větou: „Jak račte mysliti, prosím?“ „Pardon, nerozuměla jsem dobře“ a p.

b) Neodpovídáme nikdy pouhým „ano“, „ne“, nýbrž přidáme vždy nějaké přiměřené slovo, na př.: „Ano, maminko“, „bohužel nikoliv“, „ano, milý strýčku“.

c) Nedá-li se odpor v řeči obejiti, zabal ho do zdvořilé formy. Někomu odporovati větou: „To není pravda“, jest nezpůsob. Užívejme věty: „Pardon, neračte se mýliti?“ „Zdá se mně, že jest tomu jinak“ a p.

Kdy jest radno mlčeti?

Náš znamenitý Smil Flaška z Pardubic ve své „Rada otce synovi“ již ve 14. stol. praví velmi trefně:

Vždycky hotov buď k slyšení,
ale nechvátej v mluvení:
mluveníť častokrát škodí,
leč jen zřídka se přihodí,
by kdo byl pykal mlčení.

Kdož mluviti chce uměti,
napřed se nauč mlčeti.
Každý podle přirození
dvě má uši ku slyšení,
však jen jedna ústa k tomu,
aby odpovídal komu.

Slovy nebuď nikdy kvapen,
v řeči bys nebyl polapen;
neboť mnohé plaché slovo
po stu letech bývá novo,
v desáté se zemi staví,
druhdy soudem se popraví.

Staré české přísloví praví, že mluviti jest stříbro, mlčeti zlato. Z toho vidno, že mlčení jest často důležitější a že máme mlčeti,

a) Ve všech případech, kdy mlčeti, t. j. poslouchati jest zdvořilejší nebo užitečnější.

b) Mluvíš-li s osobou starší neb nadřízenou, nevpadej do řeči: nemluv s ní současně a čekej trpělivě, až dokončí.

c) Se zájmem poslouchati, co nás nezajímá, není lehké, ale získáváme tím zpravidla více sympathií, než vlastní skvělou řečí.

d) Jsi-li rozhněvána, mlč.

e) Máš-li na jazyku vtip, který by mohl jiné raniti, zachovej mlčení.

f) Mlč, bylo-li ti nějaké tajemství svěřeno.

g) Nemluv, vidíš-li, že jiní chtějí mluviti.

h) Mluví-li se o poklescích jiných, mlč.

ch) Nemluv zlého o jiných lidech, nevíš-li to jistě. A víš-li to jistě, taž se sama sebe: „Proč to vykládám?“

Všeobecné rady

a) Vyslovené slovo nelze více spolknouti.

b) Nesměj se vlastnímu vtipu.

c) V dobré společnosti prý se nesmějeme, ale pouze usmíváme.

d) Musíš-li někomu říci nemilou pravdu, zabal ji do sladké pilulky.

e) Příliš okaté lichocení jest urážkou soudnosti jiných.