Kleptománie: skutečná nemoc, nebo jen zločinný koníček bohatých žen?

Na nákupu.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Kleptomanie.

Jedním z nejtěžších problémů kriminalistiky jistě je kleptomanie.

Dosud stále jsou, třebas pořáde v menším počtu, kriminalisté, kteří na kleptomanii jako zvláštní chorobu dívají se s jistou nedůvěrou a žádají, aby stejně bylo nakládáno s bohatými, jako chudými zlodějkami.

Je-li chorobná náklonnost ke krádeži trestnou, není správno, praví, aby jedni z postižených jí byli odsuzováni, ba aby u nich byla pokládána za přitěžující okolnost pod názvem zlodějství ze zvyku, kdežto druzí jsou osvobozováni a pokládá se u nich přímo za důvod k osvobození.

Naproti tomu poukazují moderní kriminalisté, že kleptomanie je zvláštní druh chorobné zločinnosti a že liší se, ať už vyskýtá se u chudých nebo bohatých, od zlodějství ze zvyku tím, že kleptomanky vyznačují se malou duševní hybností a schopnostmi ke krádežím, kdežto zlodějky ze zvyku těmito právě vynikají.

Kromě toho odnímati kleptomankám snad zrovna vzhledem k tomu, že jsou pravidelně bohaty, omluvu jich choroby, bylo by nespravedlivo. Scházela by jim obyčejně polehčující okolnost, že čin svůj spáchaly z nouze a pod., a byly by proto před zákonem v nevýhodě, kdyby nepřipouštěla se jim žádná omluva.

Činění rozdílu mezi kleptomankou a zlodějkou je přece možno dle výše uvedeného kriteria. A pak — kleptomanky neohrožují prý právě pro svou neschopnost majetek v té míře, jako zlodějky atd. atd.

Jak zřejmo, jako při každé záležitosti, i při této jsou dva protichůdné tábory, stojící ostře proti sobě. Přívrženci kleptomanie mají větší počet přívrženců ve vědeckém světě, přívrženci názoru, za stejný čin stejný trest, mají většinu v nejširších vrstvách. Spor tento není nic nového, je tak starý, jako kleptomanie sama. A názor, že vznikla až v době moderních obchodních domů, není správný.

Organisací těchto velkých moderních bazarů nabyla jen rozšíření, ba možno říci, že rostla s nimi. »The English« sděluje, že již v roku 1856 londýnští obchodníci měli hotovou organisaci na ochranu před kleptomankami. Mezi obchodvedoucími kolovaly přesné popisy nejznámějších kleptomanek a manžely většiny jich uzavřeny byly smlouvy o tichém vyrovnáni jejich »přehmatů«.

Arciť organisace tato měla i své stíny. Udál se případ, kdy bylo zjištěno, že obchodní příručí vstrčil »kleptomance« závoj do rukávníku, aby jejím přistižením prokázal svou způsobilost a horlivost ve službě.

Dnes v londýnských obchodech známo je 10 až 12 kleptomanek z nejvyšší společnosti. Obchodníci nechají je přímo řáditi ve svých závodech a po té zašlou účty rodinám, jež je vyrovnají. Pokud se týče stáři kleptomanie, je jedna forma však velmi rozšířena, ba vážná, možno říci, že narodila se současně s lidstvem.

Již ze starších dob jsou známy případy, kdy lidé, pozvaní na hostiny, plnili si ve chvíli, kdy myslili, že nejsou pozorováni, kapsy jídly a příbory. Při nynějších banketech děje se tak zhusta, zvláště s doutníky; vždy najde se někdo, kdo jich spotřebuje tolik, až se na ostatní, pro něž jsou zrovna určeny, nedostává.

Z dřívější doby znám je případ jedné Angličanky, která nemohla pojisti nic s chutí, co neukradla. Její rodina byla nucena zdánlivě vše před ní zavírati, aby v domnění, že krade, jedla. A podobné případy nejsou nijak řídké. Ostatně kolík je lidí, kteří trpí aspoň »tak trošinku« kleptomanií. Na banketech. Jak jsme uvedli, ale i tak, že nejvíce jim chutná na příklad jablko, utržené v cizí zahradě. Jablko nezralé, červivé, které by nevzali a za živý svět nejedli, kdyby jim je majitel dával, ale které labužnicky shltnou, mohou-li je se stromu — ukrást.

Uváží-li laskavý čtenář to vše, uzná snad rád, že kleptomanie je a že je dosti rozšířena, a nepozastaví se již tak často v referátech ze soudních síni nad slůvkem »kleptomanie«...