Lenin a bolševické Rusko ve vzpomínkách T. G. Masaryka

Moskevská „svoboda“, pravověmost. Teror, militarisace, byrokratisace: nová buržoasie bolševická. Demoralisace

Socialism a sociální demokracie od začátku přijímala za svůj odkaz zásady Velké revoluce francouzské: volnost, rovnost, bratrství — ba tyto zásady byly mravní basí hnutí socialistického, byly hlavní vzpruhou ve vývoji socialismu a v jeho organisaci a byly nejsilnějším argumentem pracujících tříd proti vykořisťovatelům. Praxe bolševiků tyto principy těžce zrazuje a zrazuje tak mravní obsah socialismu a zahazuje velikou jeho sílu.

Volnost, rovnost, bratrství! Avšak v sovětském Rusku není svobody. V Rusku není všeobecného volebního práva; buržoasie, a to v praxi znamená všecky vrstvy nebolševické, je z práva volebního vyloučena.

Celý volební řád do sovětů je velmi komplikovaný; volby jsou krajně nesvobodné a zpátečnické; nejsou ani tajné, ani přímé, ani rovné. Městský proletariát volí na každých 25.000 voličů jednoho deputáta, venkovské obyvatelstvo jednoho deputáta na 125.000 voličů, při tom však ve skutečnosti sedlák skoro ani nepřijde k slovu — celý volební řád je prostě ilusorní.

Tisk byl na počátku bolševického režimu poměrně volný, ale tou měrou, jak se zbolševisovala administrace, byl tisk stále více potlačován; už na podzim roku 1918 byly nebolševické listy potlačeny. Tím ovšem Rusko pozbylo možnosti veřejné kritiky. Bolševický občan musí se spokojit listy oficiálními.

Za těchto poměrů není v Rusku svobody shromažďovací. Strany oposiční nejsou vládou trpěny. Teprve v poslední době se menševici a jejich orgán do jisté míry někdy tolerují; socialistům-revolucionářům jsou některé ústupky slíbeny.

Pravověmost — toť přední starost vlády, docela jak byla za režimu carského. Stranická zaujatost a zavilost je vybičována do všech krajností; v nemocnicích jsou na stěnách umístěny plakáty, vyzývající k pogromům menševiků a socialistů-revolucionářů. Je to pochopitelné, když přece Lenin sám užívá proti svým odpůrcům ve svých řečích a statích nejostřejších slov a hrozeb.

Krutost sovětské administrace vidí se na úžasném počtu trestů smrti. Podle oficiální zprávy revolučního tribunálu bylo za jeden měsíc, v době od 15. června do 15. července, zastřeleno 893 osob; ti všichni byli odsouzeni mimořádnou komisí (črezvyčajkou) — kolik vedle toho bylo zastřeleno lidí postupem obyčejné administrace, není konstatováno. K tomu si musíme představit, jak se všecky soudy provádějí náhle, ledabyle a stranicky.

Teror v armádě je pokud možná ještě horší. Bylo už řečeno, že rady a komitéty už v armádě neexistují, protože armáda takových institucí nemůže potřebovat. To by bylo docela v pořádku; ale v duchu všeobecné tendence centralisační, kterou Lenin teď stále více a více utužuje, přidány jsou vojenským částím tak zvaní komisaři. Jsou to čistě politické instance, bdící neúprosným terorem nad důstojníky a stejně nad řadovými vojáky; deserce se trestá nelítostně smrtí. Důstojníci všichni teď musí udávat adresu své ženy a příbuzných; členové rodin jsou rukojmím a jsou trestáni smrtí, jestliže by důstojník desertoval.

Původní bolševický boj proti militarismu skončil se za krátkou dobu tuhou militarisací. Dnešní armáda sovětského Ruska dá se srovnat tuhostí své discipliny s bývalou armádou německou; militarism pruský připomíná dnešní militarism sovětský také výhodami a celým výjimečným postavením, jakého se dostává armádě. Rudá armáda požívá na Rusi oficiálně výhod, jakých nepožívá dnes armáda nikde. Voják dostává dvakrát tolik chleba co obyčejný dělník, dostává maso, čaj a tak dále, chodí zadarmo do divadla, kinematografů a podobně.

Sovětské Rusko, provádějíc nacionalisaci, to jest postátnění, stalo se jediným velkým úřadem. Celá bolševická strana je už úřadem. Podle oficiální statistiky, uvedené na posledním sjezdě, bylo 604.000 členů komunistické strany. Z těchto komunistů je už jenom 70.000, to jest 11 procent, činno jako dělníci. Tedy už 89 procent komunistů-straníků je v úřadech; 36.000, to jest 6 procent, jsou úředníci strany; 12.000, to jest 2 procenta, jsou úředníci odborů a družstev; 162.000, to jest 27 procent, je ve vojsku; 318.000, to jest 53 procent, úředníci státní a obecní; 6000, to jest 1 procento, je jich v obchodě.

V Moskvě je dnes jenom 100.000 dělníků, ale zato 230.000 sovětských úředníků. Není tedy divu, že se v Rusku bolševictví ztotožňuje s byrokratismem, a že se armáda úředníků zove novou bolševickou byrokracií. Bolševictví se vnitřním vývojem stává militaristickým, byrokratickým a buržoasním.

Masa ruského obyvatelstva je z 75 procent zemědělská a je naprosto nesocialistická; o komunismu tedy není a nemůže být řeči, protože masa bolševiků samých je neuvědomělá, spokojujíc se holým jménem, jehož dosahu nepochopuje. Mizivá menšina uvědomělých bolševiků nemůže vést ohromné většiny lidí pasivních, nevzdělaných a neuvědomělých.

Za takových okolností nezbytně musí docházet k teroru: aby si Lenin a uvědomělí bolševici udrželi moc nad nevzdělanou, nesocialistickou masou, jsou právě dovedeni k teroru. Ale každý teror brzy se otupuje. Nařízení centrální vlády zůstávají pak na papíře. My známe sovětské Rusko až na nepatrné výjimky právě jen z takových papírových nařízení, jež jsou daleka provádění.

Papír dnes hraje v sovětském Rusku velikou roli. Sovětské Rusko je opravdu zatím dům, zbudovaný z papíru, slepeného krví; dovedou-li bolševičtí vůdcové tento dům zaměnit solidní stavbou z cihel a železa — to vyšetřovat a rozhodovat není úkolem nás Čechů a Slováků. Jsme i v tom důslednými neintervenisty.

Podle pravdy nutno však ještě konstatovat, že Lenin si je sám vědom slabosti a hlavně polovičatosti nynější bolševické revoluce a administrace; nerozpakuje se doznávat to svým přívržencům. Usnesení posledního sjezdu jsou skutečně jen formulací toho, co Lenin brzy po říjnové revoluci rozváděl ve své zprávě, podané výkonnému výboru centrální rady v dubnu 1918. (Pak v brožuře: Nejbližší úkoly sovětské vlády, březen a duben 1918.) Lenin ovšem věří, že ruský proletariát všecky tyto nesnáze přečká a překoná a že z nynější nehotové a polovičaté organisace stane se brzy organisace definitivní.

Lenin se konečně také nemýlí o mravním stavu značné části bolševiků. O tom se v Rusku i na Západě vypravují neuvěřitelné věci: jak úřady berou úplatky, hůře než za vlády staré, jak se obecně krade, jak se soudy provádějí stranicky a nespravedlivě, jak proti zákazu vlády a proti zásadám socialisace veřejně bují nekalý obchod a keťasení, kterému na Rusi říkají spekulace; dnes se takové žaloby těžko dají kontrolovat, za dnešního stavu zpravodajství o Rusku; lze očekávat, že větším dílem mnoho jednotlivostí je od odpůrců přeháněno a vymyšleno.

Lenin sám připouští velikou demoralisaci, ale vykládá ji jako následek toho, že se přeměňuje starý společenský řád. Proto prý roste počet zločinů a bují úplatkářství, spekulace a všechny ty jiné úžasné věci. K potlačení těchto zjevů je prý potřebí, jak Lenin prohlašuje, pouze času a železné ruky. „Veď si účty svých peněz přesně a svědomitě, hospodař ekonomicky, nebuď lenochem a zahalečem, nekraď, prokaž v práci nejtužší disciplinu.“ Tak radí Lenin na jednom místě svého spisku.