Mladý císař František Josef I.: velké naděje, následované zklamáním pro český národ

Jitřenka pohasla.

Císař František Josef, když nastupoval na trůn, dovršil nedávno teprv osmnáctý rok života. Měl dobrou vůli, avšak byl rozhledu omezeného maje vědomosti skrovné, neboť byl prostředně vychován.

Byl nedůvěřivý a spoléhal toliko na vojsko. Již od dětských let byl veden k domněnce, že je Bohem povolán vykonati velký úkol.

Byl váhavý a nerozhodný, kolísal mezi vůlí a činem, byl přístupen cizím vlivům, závaznosti svých slibů vážně nebral a nejednou rušil okázale, co slavně slíbil, a setkal-li se s překážkami nepředvídanými, neváhal sáhnouti k násilí. Znalosti lidí, kterou vynikala na př. jeho prabába Marie Terezie, neměl a do pozdního věku stařeckého nenabyl nikdy.

Nezřídka svěřoval důležité úkoly mužům neschopným, ano i věci docela neznalým. Při tom byl samolibý a ješitný, hledě vše dobré, co se stalo, vylíčiti svým národům za zásluhu výhradně vlastní, naproti tomu nesnesl v malicherné samolibosti zásluh cizích a nejednoho muže o sebe zasloužilého nevděčně propouštěl ve chvíli, kdy nejméně se toho nadál. A tak panování jeho (1848—1916), nejdelší ze všech, co jich vykazují dějiny Habsburků, na počátku přijaté s tolikerými nadějemi, záhy trpce zklamalo na všech stranách.

Nastupuje na trůn, neměl František Josef při svém mládí přirozeně politických zkušeností. Při počátku r. 1848 pomýšlelo se sice nějaký čas na to, aby se stal místodržitelem v Čechách, leč k provedení toho úmyslu nedošlo; za to byl mladý arcikníže poslán do Italie, aby po boku Radeckého si získal válečných vavřínů.

Odtud stal se František Josef vojákem tělem i duší, vojsku věnoval vždy svou péči nejpřednější a skutečným nebo často i jen domnělým zájmům armády bez rozpaku podřizoval vše ostatní, nezřídka i důležité zájmy národů.

Oktroyovaná ústava, jakkoli daleko nedosahovala nadějí, jež v ústavní zřízení kladeny při počátcích bouřlivého roku 1848, přinesla nicméně ledacos dobrého a mohla se státi základem, na němž mohlo býti usilováno o rozšíření svobod politických a práv národních. Tak zejména vzala vláda velmi horlivě a rázně do ruky prováděti zákon o zrušení robot a jiných zbytků někdejšího poddanství lidu selského. Pokrok stal se v soudnictví, v němž zavedeny pro některé zločiny soudy porotní, t. j. ze soudců z lidu složené. Ve všem ostatním soudnictví pak místo posavadního řízeni písemného a tajného zavedeno ústní a veřejné.

Všecky úřady patrimonialní. t. j. vrchnostenské byly následkem toho zrušeny a obor jejich působnosti přikázán nově zřizovaným soudům okresním a krajským. Krajské soudy v hlavních městech zemských sluly zemské a všechny byly podřízeny vrchním zemským soudům v Praze a v Brně. Vrchem práva zůstával i nadále nejvyšší soud ve Vídni. Ve všech zemích celé říše soudilo se dle jednotného zákoníka.

Pokroky staly se též v oboru správy. Obcím dostalo se samosprávy, tak, že si samy volily svoje zastupitelstva, která mimo jiné vykonávala také některé obory správy státní, na př. vybírala daně.

Pro některé země vypracoval ministr vnitra hr. Nostic již nové řády zemské, ale po jeho smrti se v této práci nepokračovalo, takže tyto zemské řády nikdy nevešly v platnost, stejně jako se nikdy nesešly připravované zemské sněmy a říšský sněm ve Vídni.

Pro účely státní správy politické byly jednotlivé země nově rozděleny v kraje s krajskými hejtmany v čele, jimž byly podřízeny úřady podkrajské. Též Uhrám dostalo se rozděleni na obvody krajské, při čemž však jednota Slovenska roztržena, neboť západní Slovensko připadlo k obvodu Bratislavskému, východní s Podkarpatskou Rusí k obvodu Košickému.

Bývalá gubernie v Praze a Brně již od r. 1848 nazývala se c. k. místodržitelstvími, v českém Slezsku byla c. k. zemská vláda v Opavě. Nejvyšším politickým správcem Uher byl v Budíně c. k. mistodržitel, který spoluvelel moci vojenské; nad těmito zemskými úřady bylo ve Vídni c. k. ministerstvo, rozdělené v několik odborů, které zaujalo místo někdejších dvorských kanceláří, zrušených r. 1848.

A tak zanikly tímto novým zřízením poslední zbytky někdejších řádů stavovských, až na jeden jediný, který se zachoval při životě přese všechny změny. Ač nebylo zemských sněmů, zachovaly se přece zemské výbory a hlavně za účelem správy zemského jmění a vybírání zemských dávek.

Průmyslu a obchodu nemálo prospělo, že zrušeno bylo cechovní zřízení, což přineslo řemeslům volnost soutěže. Pokračovalo se na stavbách silnic a parních železnic, namnoze velmi nákladných, zdokonalovalo se poštovnictví a doprava vůbec. Pro obchod zahraniční bylo nejdůležitější, že byly zrušeny celní hranice mezi Uhrami a zeměmi neuherskými, takže na venek vystupovala celá říše jakožto jednotný celní a obchodní celek.

Novotami, jež zavedeny v oboru školském, vstoupilo Rakousko v řadu pokročilejších států novověkých. Na poli tomto bylo oprav potřebí nejvíce, neboť od smrti císaře Josefa II. nestalo se v oboru tomto skoro nic, naopak snažila se vláda Metternichova, jak už pověděno výše, úzkoprse všechno školství zdržovati všelikého pokroku, dusíc je nadto poněmčováním.

Na štěstí pro národ český zasedl v létě r. 1849 v ministerstvu osvícený muž, který bystře postřehnuv všecky tyto nedostatky a vady, měl nejen dosti odvahy, aby je odstraňoval, nýbrž i důmyslu, aby je nahrazoval zařízeními lepšími. Byl to hrabě Lev Thun, někdejší místodržitel český z roku 1848. Pro školy vysoké prohlášena jím svoboda vyučování a zavedeny na nich přednášky o předmětech a naukách takových, o kterých dosud vykládáno nebylo.

Počet profesorů značně rozmnožen, a pokud nestačily síly domácí, povoláváni vynikající odborníci z ciziny. Při tom dostalo se prvního uznáni jazyku českému na starobylém učení Karlo-Ferdinandovu v Praze tím, že hrabětem Thunem jmenováni — ač počtem jen skrovným — někteří profesoři, kteří počali přednášeti česky.

Slávu českého jména v oboru vědy šířili tehdy z university Pražské básnici Fr. Lad. Čelakovský a Jan Prav. Koubek, kteříž oba přednášeli o jazycích a literaturách slovanských, dějepisec V. V. Tomek a zvláště Jan Ev. Purkyně, muž věhlasu evropského v oboru nauk přírodních a jmenovitě lékařských. Gymnasiím dáno novověké zřízení, školy reálné novou osnovou vyučovací z r. 1851 postaveny na základy nynější.

Pro obojí druh těchto středních škol postaráno o dostatek učitelů, vědecky náležitě vzdělaných a počet jejich rozhojněn. Také na středních školách stalo se zadost rovnoprávnosti všech národův, ústavou zaručené, alespoň poněkud tím, že zavedeno na nich vyučování neněmeckým jazykům a literaturám.

Zvláště nadšení a osvícení učitelé jazyka českého tak odchovali svému národu celé generace uvědomělých českých vlastenců, kteří vyšedše po dokonaných studiích za svým povoláním mezi lid, šířili pak vědomi národní mezi ním dále. Než pokrok největší stal se ve školství obecném, a to nejen tím, že obor učiva znamenitou měrou rozšířen, čímž značně rozmnoženo vědění v obecném lidu proti časům dřívějším, nýbrž především a hlavně tím, že obecné školství národů neněmeckých konečně zbaveno bylo dusivých pout poněmčování, které je tížilo od časů Marie Terezie a Josefa II. Vyučování ve školách obecných postaveno na jedině přirozený základ jazyka mateřského, ač ve školách městských nařízeno vedle toho žáky vyučovati také němčině.

Bohužel však nebylo nadějným těmto květům lepší budoucnosti dopřáno dozráti v plod, ano záhy nadešel krutý mráz, který je spálil docela. Příčina toho záležela v povšechném stavu tehdejší Evropy. Jako se stalo v Rakousku, tak i ve všech jiných státech evropských byly brannou mocí potlačeny nepokoje, kdekoli r. 1848 byly vypukly.

Většina panovníků (zvláště ve státech menších) vzala si z toho vítanou příležitost, aby zrušila ústavy, které na nich v hlučném onom roce byly vynuceny. Také při dvoře mladistvého císaře Františka Josefa I. byly mnohé osoby, které tento příklad ciziny vábil k následování Horlitelem proti zřízení ústavnímu stal se zvláště ministr vnitra Alexander Bach, ač se při počátku své činnosti hlásil k zásadám opačným

Způsobil vlivem svým, který den ze dne rostl, že ani slíbení sněmové zemští, ani říšský sněm ve Vídni nikdy svoláni nebyli, ano z návodu jeho vydal konečně císař František Josef I. 31. prosince r. 1851 patent, kterým i tato ústava oktroyovaná vůbec jest odvolána. Rakousko vrátilo se tudíž zase v řadu státův absolutních.

Poněvadž se tak stalo působením Bachovým, který se po smrti knížete Schwarzenberka r. 1852 stal předsedou a duší vlády neobmezené, nazývá se toto poslední období absolutismu v Rakousku vůbec dobou Bachovou.