Naše armáda před druhou světovou válkou: slavná historie a složitá pozice v srdci Evropy

Srdce Evropy.

Žijeme v srdci Evropy. V jejím středu, na křižovatce různých protilehlých a protichůdných zájmů a směrů. Jsme podobni ostrovu.

S jedné strany doráží na nás moře germánské, s druhé strany moře východoslovanské. Oba dva světy, germánský i východoslovanský, představují mocné, staleté a svérázné kultury. Jejich vliv obrážel se vždy v duši našeho národa. Ale nejsme ani vzdáleni světové kultuře západoevropských národů.

Naopak. Od svého nového osamostatnění pozorujeme zvýšený vliv západoevropských kultur, které vždy byly u nás považovány za vrcholky civilisace. Tři mocné kulturní vlivy usilují o duši národa sídlícího ve středu Evropy.

Ale nejen kulturní vlivy. Také mocenské.

Bismarckův výrok, že pán Čech je pánem Evropy, nebyl frásí.

Bismarck bystrozrace viděl situaci. Nelze to sice bráti zcela doslova, ale jistě ten, kdo se usadí na křižovatce Evropy, bude bránit nebo rozšiřovat expansi druhých.

Křižovatka Evropy stojí mezi všemi vlnami expansí. A západní velmoci s pochopitelnou pozorností sledují osudy křižovatky. Proto je otázka československá otázkou celé Evropy. Proto je otázka československá otázkou celého světa.

Tisíciletím probíhá úsilí o samostatnost křižovatky Evropy. Srdce Evropy chce žít svobodně. Celou naší historií se vleče boj o svobodu, zápas o samostatnost.

Se střídavým štěstím vrhal se národ do bojů, aby si zajistil svou neodvislost. Proto máme velkou a slavnou vojenskou tradici. Zvykli jsme si bojovat, zvykli jsme zápasům s přesilou nepřátel, ale zvykli jsme také vítězit nad nimi za poměrů skutečně heroických.

Byli bychom nejšťastnější, kdybychom mohli žít v míru. Ale na křižovatce Evropy v míru — bohužel — věčně žít nelze.

Ať chceme nebo nechceme, budeme vždy lákat všechny, kdo půjdou za výbojem na východ nebo na západ, na sever nebo na jih.

Celá Evropa měla by mít zájem, aby její křižovatka nebyla obsazena žádnou z expansivních velmocí, ale aby zůstala mírumilovným samostatným středoevropským státem.

Dobýt Československa znamená nové a nové války pro dobyvatele. Nikdy nebyly Čechy obsazeny trvale mocí nepřítele. Nejdéle byli jsme pod cizím jhem z vlastní vůle. Pod Habsburky byli jsme od t. zv. svobodné volby Ferdinanda I. za krále českého. V přímém boji jsme však zvítězili.

Nesvorností bývali jsme poraženi, ale udrželi jsme se. Neboť národ lze porazit, ale ne zničit. Národ lze porazit, ale srdce Evropy vymazat s mapy světa nelze. Náš velký, evropský úkol je chránit historickou středoevropskou křižovatku před expansí velmocí. Jediné svojí samostatností můžeme přispět k udržení evropského míru, jediné svou nezávislostí uchráníme Evropu před porušením rovnováhy sil. Kdyby byla křižovatka Evropy v moci kterékoli velmoci, je rovnováha porušena.

Nezapomínejme, že až do vlády Marie Terezie byl stát český rovnoprávným společníkem ostatních zemí habsburských. Ze ani taková katastrofa, jako byla bitva bělohorská, nezničila jeho samostatnost. Ze teprve za Marie Terezie byla podstatně zeslabena samobytnost našeho státu a jen naprosté umrtvení národního ducha způsobilo, že se tak stalo bez odezvy.

Ale hned po válkách napoleonských mohutněl národní duch v našich zemích a touha po samostatnosti vedla k bojům státoprávním, národním, kulturním a sociálním, které logicky vyvrcholily po světové válce 28. říjnem 1918. Ale 28. říjen 1918 nebyl by nikdy dnem našeho osvobození, kdyby nebylo zahraničního a domácího odboje, kdyby nebylo hrdinných bojů naší znovuvzkříšené armády.

Tato armáda narychlo zorganisovaná ukázala celému světu naši slavnou vojenskou tradici.

Vojenská sláva českých panovníků: Václava, Boleslava, Břetislava, Vladislava, Přemysla Otakara, Jana z Lucemburka byla nám vždy slávou legendární.

Slávou, která k nám přicházela z neskutečného romantického světa hrdinných králů, reků a bohatýrů. Ale sláva vítězných vojsk Žižkových, Prokopa Holého a sláva husitských hejtmanů byla vždy opravdovou pýchou celého našeho národa.

Nejmocnější tehdejšího světa, papež a císař, zoufale zápasili s hrstkou statečných bojovníků. Moment rekovné obrany proti zdrcující přesile zůstává potom charakteristickým znakem národní armády.

Armáda „husitského krále", vynikajícího bojovníka a státníka Jiřího z Poděbrad, je slavným pokračováním této tradice.

Lze se diviti, že první naše novodobé vojsko, naši legionáři, jsou opětně tradičním pokračovatelem lidové a národní armády, hrdinně se bránící proti přesile nepřátel? Třikrát byly obráceny zraky veškerého světa na naše voje hrdinně zápasící. Za válek husitských, za Jiřího z Poděbrad a za bojů legionářských za světové války.

Snad si ani neuvědomujeme světovost velkého zápasu našich legií, poněvadž příliš rychle žijeme ve stále nově a nově se utvářející mezinárodní politice. A přece ve všech čítankách, v každých dějinách měli bychom zdůrazniti právě onu světovou slávu bojů naší novodobé armády.

Generál Brusilov po bojích u Vološovky a u Jezerné oznamoval světu v známém armádním rozkaze: „Opuštěni všemi bili se českoslovenští vojáci před Tamopolem tak, že by svět měl kleknouti před nimi na kolena.“ A ministerský předseda Anglie, Lloyd George, telegrafuje dne 11. září 1918: „Jménem britského válečného kabinetu zasílám Vám nejsrdečnější blahopřání k překvapujícím úspěchům, jichž dobyly československé branné síly nad německými a rakouskými vojsky v Sibiři. Dějiny dobrodružství a triumfů této malé armády jsou vskutku jedním z největších eposů dějin.

Udatná vytrvalost a sebekázeň Vašich krajanů nás všechny naplnila obdivem. Ona ukazuje, co může býti vykonáno, aby se triumfovalo nad časem, nad prostorem i nad nedostatkem hmotných potřeb tím, že se udržuje duch svobody v srdcích vojáků. Váš národ prokázal neocenitelných služeb Rusku a Spojencům v jich boji za osvobození světa od despotismu. My toho nikdy nezapomeneme.“

Tyto projevy považuji dnes za majetek celého národa. Chci citovati méně známé, ale neméně důležité projevy.

Jak krásnou odpověď těm, kteří se bojí německé přesily, dává telegram generála Brusilova předsedovi Československé národní rady prof. T. G. Masarykovi po bitvě u Zborova, kde 3000 našich dobrovolců zvítězilo nad celou nepřátelskou divisí:

„Jménem statečné armády, přešedší k ofensivě, v níž se zvláště vyznamenala Vaše brigáda, která jednomyslným rozmachem zdrtila nepřítele a pokryla se nevadnoucí slávou, prosím Vás, abyste Národní radě tlumočil mé srdečné díky za pozdrav a hrdinskou ochotu ostatního Vašeho lidu v Rusku k dalším obětem, ochotu, kterou budu všemožně podporovati.“

Nezní tato zpráva podobně jako historická zpráva o husitském vítězství u Domažlic? A nerozplameňuje ještě dnes naši pýchu řeč presidenta francouzské republiky Raymonda Poincaré dne 29. června 1918: „Za dobu téměř plných čtyř let upozornili na sebe udatností ve Flandřích, Picardii, v Champagni — všude, kam svými veliteli byli posláni; obdrželi nejkrásnější citace a zasloužili si nejslavnějších odměn; po tolika staletích útisku a umlčování bojovný duch Jana Žižky, Prokopa Velikého a Jiřího z Poděbrad v nich oživl. — Je to nová armáda, jež každým dnem mohutní a ke které denně spějí noví nadšení dobrovolci.

Kéž v brzké době tyto řady vzrostou hrdinskými československými voji, které po obdivuhodných vojenských výkonech proklestivše si průchod Sibiří, dovedly si uchovati svoji vojenskou neodvislost a svoji činorodou sílu v prostředí plném nástrah a přes všechny překážky, poskytujíce budoucím Xenofontům velkolepější látku, než jaká sloužila k Anabasi, úchvatnější, než byl ústup Deseti Tisíců, a kteří příštím pokolením budou nesrovnatelným příkladem mravní síly, vytrvalosti a národního uvědomění.“

A Clémenceau mezi jiným prohlašuje: „Já chci míti všechny vaše vojáky ve Francii. Pokládám je za vojáky prvotřídní. Dáme Vám prohlášení a uznáme vás za samostatné. Vy musíte býti samostatní, vy si toho zasloužíte.“ Může být větší chvály a většího důkazu o naší vůli a schopnosti k samostatnosti? I vláda japonská, pro nás až do té doby exotická, píše v deklaraci z 9. září 1918: „Japonská vláda sledovala s hlubokým zájmem a sympatií spravedlivé snahy československého národa o svobodné a nezávislé bytí.

Tyto snahy projevily se vynikajícím způsobem v odhodlaném a dobře organisovaném úsilí zadržeti postup německého útoku.“ Tedy celý svět sledoval i tentokrát náš hrdinný zápas s přesilou.

Jako krásné báje zní ještě dnes výňatek ze zprávy vrchního italského velitelství z 22. září 1918 o boji československých oddílů na Doss Alto: „Chrabré vojsko šesté divise československé, která měla posice obsazeny, bránilo se s obdivuhodnou statečností.

Obkličující útok byl zdolán a odražen oddílem kulometů, jehož mužstvo odvážně vyšlo nepříteli vstříc. Druhému nepřátelskému proudu, který zdolal malou přední hlídku, podařilo se vstoupiti za kótu 703, avšak byl okamžitě zahnán posádkou a posilami po prudkém boji muže proti muži, v němž nepřítel utrpěl přetěžké ztráty.“ Podepsán vrchní velitel generál Diaz.

A ministerský předseda Orlando prohlašuje 3. října 1918 v italském parlamentě: „Od té doby naše vztahy k tomuto (čsl.) heroickému národu byly vždy nanejvýš přátelské a bratrské pásky, jež nás pojí, byly upevněny a utvrzeny krví, kterou tito vděční synové prolili, hájíce v Alpách zemi italskou jako zemi vlastní.“

Tyto úsudky měly by být stále a stále opakovány zejména naší mládeži, aby si uvědomila, že svobody lze nabýti jen hrdinným bojem a zápasem a ne darem nebo náhodou. Ze i naše samostatnost byla květem z krve našich bojovníků, mučedníků a pracovníků a že i v budoucnosti musí být třeba i krví chráněna. Tato historie měla by stále oživovat v našem lidu tradici národní, hrdinné armády, chránící svobodu proti přesile.

Máme armádu dobře vyzbrojenou, ukázněnou a vzdělanou. Má za sebou národ, který měl ji vždy rád.

Není bez významu, že nejnárodnější náš malíř Mikuláš Aleš maloval tolik husitských hejtmanů a vojáků, tolik dragounů a husarů. Škoda, že nám nemohl namalovat naše legionáře a naši nynější armádu. Ale Aleš byl dítětem lidu a jeho srdce bylo srdcem právě tohoto lidu. Ukazuje to, jak lid dovedl splývati s armádou. A toho je nám třeba víc, než čehokoli jiného.

Ve válce armáda — to je národ ve zbrani. Nechceme války, chceme mír, ale bude-li toho třeba, svobodu a samostatnost svoji si uhájíme. Bojovat dovedeme a bojovat budeme. Správně napsal president T. G. Masaryk v „Světové revoluci“: „Musíme stále usilovat o zvýšení naší vnitřní síly, jak nám to formuloval Havlíček — pak si můžeme říci s klidem: nedali jsme se a nedáme se nikomu a nikdy.

Vždy vzpomínám malého Dánska, jak se mužně a čestně nedalo zakřiknout roku 1864 dvěma velikány, Pruskem a Rakouskem, i když musilo očekávat porážku; v světové válce Dánsku bylo vráceno, co mu porážka neprávem odňala.“ A to bylo malé Dánsko.

Vidíme, jaký morální význam má obrana. Naproti tomu poválečné Rakousko ztratilo sympatie celého světa, když ani jediným výstřelem nehájilo své samostatnosti. Svět respektuje jen svobodu těch, kteří opravdově chtějí být svobodni. Jen kdo se bránil proti bezpráví, kdo bránil svoji vlast, může — i když je poražen — očekávati opětnou opravu dějin.

Téměř půl druhého sta let byli jsme bez své, opravdu své vlády a přece vláda věcí našich se vrátila do rukou národa. Dnes je situace pro nás nesrovnatelně lepší než za světové války. Jsme samostatní Máme svůj svobodný stát. Máme svou vlastní, připravenou armádu. Zaujímáme důležitou klíčovou posici v Evropě. Zásah do naší samostatnosti by ohrozil rovnováhu míru celé Evropy.

Nejen důvody citové a mravní, ale i důvody široké strategie mocenských sil evropských států zaručují sympatie většiny světa k našemu národu. O osud svého národa nemusíme se obávat, bude-li celý národ připraven státi se statečnou obrannou armádou československého státu. Žijeme na křižovatce Evropy. Jsme srdcem Evropy. Právě na tomto nejdůležitějším místě budeme bojovat, aby srdce nevykrvácelo. Aby Evropa mohla žít v míru a my v srdci Evropy k rozkvětu, ke klidu a pokoji celého světa.