Nejpodivnější poslední vůle, na které pozůstalí jen tak nezapomenou

Podivné odkazy.

Po dobrém a chvályhodném zvyku bývají v novinách zaznamenány všechny velké dobročinné odkazy, aby podněcovaly dobročinnost a lidumilnost osob, jež vládnouce statky pozemskými neví, jak by s nimi před odchodem z tohoto světa naložily.

Vedle velkých dobročinných odkazů jsou však také odkazy, jež proniknou do širší veřejnosti pro svoji zvláštnost, a zasluhuji tu a tam býti zaznamenány.

K podivným těmto odkazům náleží ustanovení jistého Šimona Daudeta, jenž odkázal 2000 franků na ošetřování svého starého — oleandru. Neméně než 37 kožichů odkázal nedávno ve Vratislavi zemřelý soukromník svým dědicům, při čemž poukázal na to, že to jsou všechny kožichy, které koupil od svého biřmování.

»Spisovatel« Nartinberg, o němž není ani v jednom literárním kalendáři nejmenší zmínky, odkázal svým potomkům čistě na kartonu napsaných 500 podpisů, které měli zpeněžiti, což se jim ovšem nikdy nezdařilo.

6000 dolarů jest určeno v poslední vůli Američana Brightona na vynález, který by byl pro kanceláře výhodnější než dosavadní vytápěcí systémy. Jistý jeho krajan zanechal v lyričtější náladě 250 dolarů na docela »moderní jarní báseň«, zapomněl však při tom udat, který způsob básnění považuje za moderní.

Velice zlých zkušeností nabyli patrně dva podivínové, jeden Ir, druhý Francouz, neboť první určil 20 procent svého jmění za slovník, který by obsahoval veškeré způsoby vloupání se a úskoků zlosynů, druhý pak slíbil každoročně snoubencům svého rodného města, kteří hodlají uzavřití sňatek bez tchyně. 500 franků.

Tearsons Weckly po leta zabýval se sbíráním zvláštních a zajímavých posledních pořízení, sepsaných lidmi, kteří odcházejíce z tohoto na onen lepši svět, chtěli dědice své různým způsobem překvapiti. Pozoruhodná sbírka těchto testamentů vydána nedávno tiskem a proto možno nám z ní některé zvlášť zajímavé ukázky reprodukovati.

Tak nedávno zemřelý 80letý Harvey Scott zanechal poslední vůli, která jeho dědicům připravila mnohé hoře a starosti. Starý pán nenáviděl své příbuzné a v poslední vůli ustanovil, aby veškeré jeho jmění, sestávající z hotovosti a cenných papírů, uložené u jedné londýnské banky, bylo v prvý výroční den jeho smrti spáleno.

Dědicové po celý rok žili v ohromné nejistotě a na konec podařilo se jim výhrůžkami přinutit vykonavatele tohoto posledního pořízení, že se čestného svého úřadu zřekl a ponechal soudu, aby sám o nepříčetném tomto ustanovení rozhodl. Dědicové chtěli totiž vykonavatele soudně stíhati jako žháře a v Anglii má podobné stiháni tolik nepříjemnosti v zápětí, že nešťastný muž, v něhož zemřelý tolik důvěřoval, raději důvěru tuto zklamal.

Mnohem důmyslnější byla poslední vůle slečny Marry Merchandové: zanechala lékařům, kteří ji v životě ošetřovali, ohromnou zapečetěnou bednu s prosbou, aby po její smrti byla jim odevzdána a aby sami o obsah její se rozdělili. Když synové Aeskulapovi po její smrti bednu otevřeli, nalezli k svému nemilému překvapení v ní všecky mixtury a nedotčené léky, které ji v posledních 20 letech předepsali, ve snaze vzácné zdraví své pacientky uchovati.

Avšak nejpodivnější a přímo příšernou poslední vůli zanechal rakouský poručík Pap, který pro zabiti svého bratra byl před lety odsouzen k trestu smrti a také oběšen. Vrah ustanovil, aby po jeho smrti byla mrtvola, na šibenici visící, fotografována a obraz aby zaslán byl jeho otci, starému pastorovi. Nešťastník domníval se totiž, že ho otec svou bezohlednou přísnosti a tvrdým vychováním přímo vehnal na cestu zločinnou, na níž splácel svým nejbližším stejnou bezohledností a brutálností.