Neznámá historie epidemie chřipky v Čechách

Pacienti v nemocnici.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

O té slotě - o chřipce.

Několik upřímně míněných slov na uklidnění P. T. pánů pacientů a všech, kdož se jimi státi hodlají.

Zas prý se mrcha potuluje po Praze, slyším to se všech stran. Totiž chřipka. Četl jsem o tom i v nějakých novinách. Četl jsem tam i dost obšírný „životopis“ a „povahopis“ chřipky, úvahu o jejím vzniku, o jejím působení v rodinách i v nemocnicích, o jejím významu lékařském i hospodářském, o jejím účinku na lidskou mysl i na bursovní spekulace atd.

Ale zdá se mi, že to psal mladý a nezkušený člověk, který dojista nestudoval medicínu. Tu jsem sice taky nestudoval, ale přece jsem v řečeném pojednání postihl všeliká nedopatření, která by se strany povolaných odborníků zasluhovala opravy, uvedení na pravou míru.

Malé nedopatření historické jsem našel hned na počátku: „Když se chřipka v Praze a v Čechách objevila po prvé roku 1890...“ Omyl! Historickou pravdou jest, že se chřipka za naší paměti objevila v Praze někdy kolem vánoc 1889 a že mnohým lidem pokazila Sylvestra.

Vím to proto tak určitě, že jsem náležel k první výzvě zachvácených, ulehl jsem právě 30. prosince onoho roku, a v tu chvíli, když lékař zjistil, že mám horečku 39½ stupně, hrál na dvoře pod okny flašinet arii z anglické operety Sullivanovy „Mikado“, která byla tehda ve flóru. Ve fantazu prý jsem provázel flašinet libozvučným řvaním v zabarvení tenorovém — jak mi ošetřovatelé později pověděli — a od těch dob, v milé vzpomínce na první chřipku, náleží „Mikado“ k mým nejoblíbenějším skladbám hudebním, ač nevytrval tak dlouho jako ona.

Ovšem pak chřipka rozšířila své působení až do roku devadesátého, o tom není pochyby. A poněvadž v Čechách a zejména v Praze našla velmi úrodnou, vnímavou půdu pro půvaby, kterými slyne, zůstala nám věrna a zavítala k nám pak téměř rok co rok. Vzpomínajíc pak vděčně, kde byla hned vloni nebo předloním pohostinně přijata, navštěvovala skoro pravidelně staré klienty. Tak se stalo, že jsem loňského roku 1923 mohl oslaviti jubileum pětadvacáté chřipky své. Slavil jsem je arci zcela potichu, toliko v důvěrném kroužku rodinném. Pochyboval jsem totiž, že by se pozvaní hosté dostavili, kdybych jim příčinu svého jubilea naznačil.

Již při desáté chřipce řekl ke mně lékař:

„Člověče, vy jste podivuhodný objekt chřipkový. Vy jste, abych tak řekl, učiněný preparát klinický, a kdybych nevěděl, že nejste právě přítelem velikých okázalostí, vypůjčil bych si vás na kliniku, abych na vás kandidátům medicíny demonstroval všechny fáze chřipky.“

A při dvacáté řekl ke mně:

„Věřte mi, kdybyste nebyl tak dlouhý, stálo by věru za to, abychom si vás v tomto stadiu letošní vaší chřipky dali do špiritusu. Jenže bychom na vás nesehnali láhev příslušné velikosti — a špiritus by stál taky mnoho peněz.“

Nemohu zatajiti, že mě toto lékařské uznání neobyčejně těšilo. Ať podnikne člověk cokoli, jen když se to vydaří! A když tedy jsem takto na vlastním těle poznal veškeré příznaky chřipky i způsob, jak se s ní má nakládati, odstonal jsem dalších patero — až do řečeného jubilea — bez doktorů. Mám tedy bohaté zkušenosti a mohu o ní — o chřipce — mluviti s jistou odborností.

Vracím se k novinářskému článku, svrchu uvedenému, a musím neznámého mi pana pisatele poopraviti v jeho tvrzení, že by se chřipka byla u nás roku 1890 (přesně však 1889) objevila po prvé. Kdy pak ta už u nás byla! Ale lidstvo jest nevděčné a velmi snadno zapomíná všech dobrodiní, kterých se mu kdy dostalo. Tak bylo i s chřipkou. Jsou však záznamy starých, svědomitých kronikářů, a jeden z nich se mi náhodou dostal do rukou. Je to

Kronyka

čili dějepis wssech powodnj poslaupných let, suchých a mokrých, aurodných, a neaurodných na obilj, owoce a wjna, hladů, morů a giných pohrom w Králowstwj Českém.

Titulek jest ještě o něco delší, stačí však, co tu z něho uvádím, abyste poznali, že je to kronika nejen velmi zábavná, ale i poučná, Byla „z letopisů wybrána a z wlastnj zkussenosti sestawená od Wácslawa Krolmusa, faráře Zwikowecského, auda gednoty pomologické w Praze“ atd. a byla vytištěna v Praze 1845 u Karla Vetterla w žitnobranské ulici čjslo 525—2.

A tedy v této kronice na str. 76 je doslova takto zaznamenáno:

Hřjpka.

R. 1782 od seweru wstaupila do Čech na gaře nemoc katarrhalnj nakažliwá (epidemická) Hřjpka, Gripa nazwaná, kteráž plice chorobných chytila. Odtud se na Rakausy a na Uhry obrátila. W Čechách w létě r. t. při wedru a parnu zmizela.

Ještě jednou jest v řečené kronice zmínka o ní, poněkud obšírnější, a to na str. 106:

Hřipka (Krippe, Influenza).

R. 1831 w březnu, dubnu a w kwětnu w Čechách „Hřipka“ nemoc nastala. Tato ozhřiwičná, napolo-rheumatická a napolo-katarrhalická nemoc Lipnem měsjcem teplým se skončila. Ze Slezska do Čech připutowala. Kdož se při této zimnici katarrhalné střjdmě w gidle a pitj w teple chowal, za 5 neb 7 dnj gi pozbyl. Ona nemoc byla předchůdcem auplavice, nebo w srpnu začala hned na to běhawka lid Český trápiti, kteráž až do řjgna trwala.

W listopadu počala zimnice katarrhalnj, gakž to obyčegně býwá, lid Český mraziti. Atd.

Tolik tedy vypravuje zasloužilý kronikář Krolmus, a z toho vidíme, že chřipka není a taky v roce 1889 nebyla v Čechách žádným nováčkem, naopak, že to je choroba „historická“, nebo kdož ví, kolikrát již se objevila před rokem 1782. Jenže ji ve starších dobách třeba jinak nazývali. Její paměť u nevděčných pokolení dalších vymizela, jak se zdá.

Proto nám r. 1889 byla nemocí novou, ba, podle domněnky některých důvtipných lidí dokonce lékaři „zavedenou“, aby prý měli co dělat. Ale křivé a nešlechetné podezření všelikých rýpalů a babic, oddaných středověkým pověrám, vyvrací zápis Krolmusův z gruntu a dokonale.

Ostatně již r. 1889 bylo každému jen trochu prozíravějšímu člověku známo, že doktoři mají na skladě jiných, osvědčených nemocí dost, aby nemusili zaváděti takovou prapotvornou slotu, jako je chřipka. Ovšem jest pravda, že Španělům nestačila obyčejná, s jakou se ostatní svět uspokojoval a že si před několika lety zavedli svou vlastní, španělskou.

Jedna okolnost však je zajímavá. Choroba byla zapomenuta, ale jméno se zachovalo, a to německým tvarem, slovem grippe, grippa. Toto slovo jsem slýchal už před šedesáti lety. Tehda když někdo u nás v Hradci dostal rýmu — netoliko obyčejnou, sprostou rýmu, jaká se v rodinách vůbec pěstuje — ale rýmu takovou, že neviděl a neslyšel, že jeho sliznice či jaké orgány vyráběly za den více tekutosti, než jí churavec za celý týden do sebe všelikými odvary vpraviti mohl, že chodil jako pitomý, nevěda, kde má hlavu, oči a nos, že jen od rána do večera tekl a tekl a v tom zoufalství že by byl po stěnách, ba po stropě lezl: v takovýchto případech říkaly nejen tetky a babičky, k nemocnému svolané, ale i sami doktoři:

„Jo, tohle už není obyčejná rýma, to je grippa!“

Tak jsem slýchal na vlastní uši. A teprv o pětadvacet let později mi bylo dopřáno, že jsem tváří v tvář poznal pravou, nefalšovanou a historickou grippu, chřipku, influencu.

Laskavému čtenáři kladu jenom na srdce, aby nepozbýval kuráže, aby se chřiply tak tuže nebál, ale aby se k ní a s ní choval obezřele, opatrně, poněvadž jest mrcha ošemetná, hlavně když vidí, že její hostitel a nositel nemá k ní příslušného respektu. Povídáť již Krolmus: „Kdož se při této zimnici střídmě v jídle a pití v teple choval, za 5—7 dní jí pozbyl.“

A v tom jest jádro: Neutíkejte jí z objetí, dokud se s vámi sama nezondá, dokud se nevybouří. Jak přišla, tak odejde, jen jí neutíkejte z postele neb aspoň z teplé světnice. Nedělejte furianty! Ona chce být „piplána“, vyžaduje, abyste se s ní pomazlili, abyste nechodili před časem na mráz, do větru, do sychravé cachty.

Dělejte, jako byste s ní chtěli stonat aspoň čtyři neděle. Pak se dopálí a řekne: Ty bys mi za to stál, abych se s tebou tak hrdlovala, vždyť na mne čekají ještě jinde! — A za týden, za deset dní táhne. Jen rozumného lékaře na ni! A tato rada míří hlavně k paničkám.

Paničky, jak známo, bojí se lékařů jako čert kříže. Jak jí muž řekne, manželce: „Pošlu ti pro doktora,“ — hned je panička na nohou, hned je v plášti a běží do trhu, aby dokázala, že jí nic neschází. A teprv druhý den, když je jí hůře — teprv potom si lehne, a konečně tedy smí lékař přijití. Tuhle zkušenost mám arci z úst mnoha jiných manželů, jak se samo sebou rozumí.

Povídám vám: chřipka je chřipka, a po zlém s ní nikdo nic nesvede, spíše po dobrém. A v tom — ač je sama rodu ženského — liší se od mnoha paniček, s kterými nikdo ani po dobrém nic.

Pardon, pardon, vždyť nic neříkám.

Letošní jarní chřipka je nějak nesmírně troufalá. Právě v minulé dni oznamovaly noviny, že jí onemocněli dokonce královští manželé angličtí. To je smělost neslýchaná. Do té doby se potloukávala toliko v našich, nižších a méně střežených vrstvách. Ale kdybych směl anglickému králi poradit, řekl bych mu: „Veličenstvo, žádné strachy! Chřipky se člověk nesmí bát, ovšem také jí nesmí pohrdat. Jen důkladně vystonat!“

A tak má-li anglický král rozum (a ten jistě má) a má-li taky dobrého doktora (a toho by mohl mít!), ať se jen podle našeho Krolmusa drží v teple, ať málo jí a pije a nedělá žádných bazamátů. Jak chřipka přišla, tak zas odejde. Povídá mu to člověk zkušený, který vloni slavil jubileum chřipky pětadvacáté. Takovému vyprubovanému člověku se může věřit.

A to platí taky všem ostatním laskavým čtenářům.

Nebát se jí! A přijde-li, jen ji svědomitě vystonat. Jen žádné bravury!

Díky za tuto nezištnou radu přijímá redakce t. l. v obvyklých hodinách redakčních.