Nic se nemá přehánět aneb jak správně a uctivě oslovovat ženy

„Rukulíbám, milostpaní“.

Večerník »Práva Lidu« ze dne 22. m. m. přinesl zvláštní stať »Rukulíbám, milostpaní«, kterouž pro zajímavost doslovně cituji:

»Kultura a vnitřní vyspělost národa se neprojevuje jen ve věcech velikého stylu, nýbrž v každé maličkosti, v každé nepatrné národní zvláštnosti.

Tyto malé zvláštnosti dohromady tvoří totiž právě onen neurčitý a přece dobře pozorovatelný národní charakter, jímž se národ liší od národa.

Kdyby si měl někdo dělat úsudek o nás podle takových nepatrných národních zvláštností a nepřihlížel k různým polehčujícím okolnostem, jež nás poněkud omlouvají, dopadl by ten úsudek o nás špatně.

Nikde se na příklad neprozradí národní ráz tak patrně jako ve formách běžné zdvořilosti a v pozdravech. Měl-li by někdo soudit o Ceších podle jejich zdvořilostních forem a pozdravů, musil by být přesvědčen, že jsme národ hotových otroků, tak je česká veřejnost ve svých pozdravech uctivá a ponížená.

Pozdravem chci projevit někomu svou úctu nebo anebo aspoň pozornost, ale není při tom třeba, abych při tom ponižoval sebe sama. Česká fráze, »má úcta« nevznikla sice původně na české půdě, ale může být dohrou ukázkou takového projevu pozornosti, kterým druhého uctíme a sobě nezadáme.

Ale »má úcta« je většině dobrých Čecháčků příliš málo uctivé; a jmenovitě při pozdravování žen anebo osob sociálně výše stojících, neví dobrá česká duše, kde v uctivosti a pokoře přestat.

Rytířská úcta k ženě je kulturní povinností slušně vychovaného člověka; ale tím se ještě nerozumí, že je nutno prokazovat tuto úctu ponižujícím způsobem, jež činí z celého projevu komickou ceremonii. »Ruku líbám« a »milostpaní« je v české zdvořilostní terminologii nutností prvého řádu, a kdo se opováží jednati proti tomuto zvyku, je nevychovaný, neslušný barbar.

Podívejme se, jak se pozdravují lidé u jiných národů, hlavně na západě, neboť zákonník mezinárodní zdvořilosti se vyvinul nejprve v západní Evropě. Francouzi jsou známi, že dovedou přehánět zdvořilost až do titěrnosti a o Angličanech víme, že jim jde často forma nad obsah. Přes to však není u nich ani po »milostpaní«, ani po »rukulíbám« slechu.

Titul »madame« — »paní« — vystačí ve Francii pro posluhovačku i pro paní presidentovou a pozdrav »bon jour«, »dobrý den«, je stejnou poctou metaři jako ministru. A při tom nebudeme se přece domnívati, že by si francouzské ženy potrpěly na zdvořilost méně než u nás. Právě tak anglické »good day«, »dobrý den«, je universálním pozdravem obou pohlaví a všech stavů.

Demokraticky se pozdravují i Rusové, u nichž se ještě zachoval pěkný zvyk jmenovitého oslovování, beze všech titulů vůbec. Pozdravem všeobecným je známý výraz »zdravstvujtě« — »buďte zdráv« a vrcholem úcty je »moje počtěnie« — »má úcta«. Ba i Poláci, jinak také hrozně zaostali v těchto věcech, nemají »milostpaní« ve svém slovníku.

U Italů je rovněž »buon giorno« »dobrý den« a »signora« »paní« jediným společenským obvyklým způsobem pozdravu; a sami Španělé, u nichž se původně »rukulíbám« vyvinulo, užívají dnes toho obratu nanejvýš v korespondenci, kdežto pro ústní styk mají prosté »buenos dias« — »dobrý den«. Tendencí doby je prostota a stručnost, při čemž hledíme k tomu, aby slovo pokud možno mělo i vnitřní pravdivost.

Vyslovujíce »rukulíbám«, nemáme nejmenšího úmyslu uvésti slovo ve skutek a o žádné »milostpaní« se nedomníváme, že by byla opravdu nějak zvlášť milostivá. Vyslovujeme pusté fráze a myslíme si, že jsme po evropsku společensky slušní. Milý Čecháčku, nevíš ani, jak daleko kulháš za dvacátým stoletím a za duchem doby touto frázovitostí. Krčíš záda, aniž se tě kdo o to prosí, jenom aby ještě dnes každý na tobě poznal tvou otrockou minulost.«

Tolik zmíněný »Večerník«, k němuž připojuji dodatek:

Čím to je, že vzdor upozorňování a poučování nemůžeme u nás toho docíliti, aby se neříkalo: »ruku líbám, milost paní«, ale krátce: má úcta. Kdo pamatuje, jak Náprstek nešvar ten potíral, když se z Ameriky do své vlasti navrátil, ten mohl pochopiti,. že Američané by se nikdy a před nikým tak neponížili, aby mu ruku políbit chtěli, nebo aby mu to jenom tak povídali.

V Německu je tomu také tak, že si dají krátký pozdrav. Guten Tag! Guten Abend!

Gute Macht! a kde my užíváme: Má úcta! řeknou: Ich habe die Ehre! (Má čest). Stalo se v Praze, že mladá učitelka titulovala německou paní: »Milostivá«. Ušlechtilá Němkyně ji hned upozornila, že se nemá ponižovati, když přece rozumem uvažovati může, že dotyčná paní jí žádných milostí neposkytne. A co je milost? Nezasloužený dar. Ušíje-li krejčová dámě šaty, musí přece dáma ušití šatů zaplatiti. Dělá tu někdo někomu milost?

Ve Francii se našemu rukulíbání vysmívají. Jak to děláte? ptají se. A když jim věc znázorníme, dají se do nehorázného smíchu.

Bon jour, monsieur! Bon jour, madame, jest jejich krátký úsečný pozdrav. O nějaké milosti není tu nikde žádné zmínky!

A tak jako v Americe a v Německu jest v Anglii pozdrav krátký: Dobrý den! a dost.

Proč se u nás zahnízdil pozdrav ruku líbám, milostpaní, když máme výrobky z našich básníků jako na př. Nerudy: »Pokora je první krok k mizernosti. Naše česká přísloví praví: Přelom, přeskoč, jenom nepodlez!«

A hle, jak jsme úvahou k tomu došli, že je to podlízavost, pozdravuji-li: uctivě ruku líbám, milostpaní. Jsou rodiče, kteří své děti této podlízavosti přímo učí. Jsou školy, kde se pozdrav výše uvedený přímo zavádí. Když pak děti na venkově pozdraví: Kulibán! vyvolává výrok ten dosti posměchu. Právě tak pozdraví české dítě učící se němčině »Styant« a pozdravení nemohou z údivu vyjiti, kam pozdrav ten čelí?

Naše sokolské: »Na zdar!« nebo naše společenské: »Má úcta« jest přece pozdrav český a správný. Náš lid by měl dnes, kdy všechny jazyky se tříbí, k tomu hleděli, aby nešvary v jazyce českém vymizovaly.