O chudobě na přelomu minulého století

Chudá rodina.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Chudoba.

Lehce je říkati: »Chudoba cti netratí«, když má člověk sám majetku jak kterak.

Docela potěšitelný by byl výrok Písma, že snadněji je projiti velbloudovi uchem jehly, než bohatému vejiti do království nebeského, kdyby nebylo přece mnoho velmi bohatých lidí, kteří i v tom ohledu dokázali, jak se dočteme v životopisech svatých, že by ucho jehly mohlo býti přístupno ne velbloudu, ale — slonu. Blahoslavení chudí — ale dost.

Nic není po chudobě. Nejlépe by bylo zacpat ji do lahvičky a ponořit do bahna, jak to učinil ten chudák v pohádce, neboť chudoba nijak nepatří k příjemnostem života, po kterých by se člověk měl spínati celou touhou své duše, a nepatří vlastně ani do naší doby. Snad mohla zachutnati chudoba některým gourmandům moci a bohatství, kteří měli chuť otupělou požitky, nějakému Budhovi, nebo nějakému prorokovi, který v horkém pásmu si mohl nalézti všude něco, čím ukojiti hlad (fashionable být nemusil) a mohl si po případě vyžebrati tolik, kolik bylo třeba k zachování života.

Ale chudoba nynější doby? Jak ohavná to věc!

Jak strašná kletba! Jak bídný život v ní! Fráze a fráze jsou všechna pořekadla a přísloví, chválící chudobu. Vychvalování zimy těm, kdo hynou v mrazu, velebení bláta těm, kdo jím jdou v rozedraných střevících, neboť by jim snad napadlo jít po sněhu do tepla, tam kde jsou velebitelé, a setřást bláto na suchou jejich cestu.

Snad by si mohl pochváliti chudobu ze zoufalství i ten, kdo se již úplně oddal zoufalému vědomí, že chudým zůstati musí a že mu není pomoci, protože nemá buď dosti energie na zmožení překážek, nebo dosti síly, aby začal úplně dole, u základů lidské společnosti svůj nový život, který by mu mohl přinésti úspěch hmotný; neboť někdy chce úspěch skutečně, aby se mu utvořil základ docela nízko, až v bahně společnosti, kam lidé s čistýma rukama neradi vstoupí a které lidé neposkvrněných rukou tak z daleka obcházejí.

A přece kdo nemá na světě úctyhodných příbuzných, kteří si vzali do hlavy pomoci mu závětmi a dary na nohy, nebo mecenášů, jejichž prvou starostí je podporovati svého chráněnce, nějak začíti musí.

Chudoba je rez společnosti. Nemělo by jí býti. Nemělo by býti lidí trpících naprostý nedostatek, protože se z jejich řad rekrutují nepřátelé společnosti. Škoda je myšlenek udupaných nedostatkem, škoda je záměrů zničených chudobou. Ale největší škoda je porušených charakterů. Charakter je útlá květina, která potřebuje dobré půdy, tepla a světla. Nemá-li toho všeho, hyne, stávajíc se rejdištěm cizopasníků, kteří jí používají ve svůj prospěch, tyjíce z její mízy. A nezničí-li silnou rostlinu, zničí její símě.

Chudoba — a míním tu skutečnou chudobu, ne jen jakýsi poměrný neb obdobný nedostatek — vede k žebráctví nebo zločinu, k nenávisti společnosti. Chudoba je ohromné břímě, které vyžaduje Atlantské síly, aby se snášelo dlouhou dobu veliké důvěry v sebe a ohromného zdraví, aby paralysovalo její zhoubné účinky. Také jsou dokonale chudí a při tom zdraví možní všeobecně jen v tropech a u nás jen tam. kde je nedostatek vyhání do přírody za zaměstnáním. nevýnosným sice, ale spojeným s pohybem na zdravém vzduchu.

Běda ale nešťastníkům, které chudoba zavlékla do doupat bídy! Stíhá je nemocemi a strastmi všeho druhu a očkuje na ně nákazy, kterými stihá potom majetkově šťastnější spoluobčany. Tím pak se chudoba bezděčně mstí bohatým. Svou pouhou existencí rozšiřuje tmu a neštěstí.

Bývá prý chudoba nejbližší dědičkou marnotratnosti. Snad. Ale je také dědičkou chudoby. Neboť chudoba se množí dělením jako někteří prvoci.

A právě, že je tak elementární, je tak hrozná a tak nezmarná. Drze vchází do bran paláců, trhá čalouny a seškrabuje barvy fresk. Skládá hladké růžové tváře v bledé a mdlé záhyby, vypíjí lesk očí a sílu vůle a tvoří slabé a bezmocné.

sluhy a otroky, ponížené a ujařmené. Tvoří pouště z nádherných zahrad a v nekonečném zlém okruhu plodí bídu a chudobu a žal. Zastiňuje žár sluneční a krásu květů a utlumuje zpěv ptačí a radostný tep srdce, které by se chtělo v náhlém vzplanutí zapomenouti.

Ó, chudoba je hrozná moc. Staví žaláře a plní je nešťastníky, nese náklad na udržování pořádku, který ruší, nutí k nejhorší práci a k největšímu konsumu, platí největší daně a chodí po stopách illusorních práv.

Chudoba je beztrestnou kuplířkou, ničitelkou raç a jednotlivců. Zaráží vývoj lidstva, ruší rodinný život. Jako galejnická koule se věší na nohu umělce, jenž chtěl ubíhat ku předu za dalekými cíli lidstva, nezlomnými pouty váže silné ruce. Nad bolestmi nešťastníků se šklebí a zamříženými okny se chechtá marné illusi šílenců.

Je tak mocná, že vládne časem. Natahuje do nekonečna krátké minuty trapného čekání na vysvobození a zkracuje na vteřiny dny štěstí. Neobrnezeným a despoticky vládnoucím suverénem je chudoba.

Ale protože ví, že zajde, jakmile lidstvo pozná práva a povinnosti vzájemné pospolitosti, snaží se oddáliti uskutečnění vznešených snů velikánů dějinných. Prohlašuje je za chiméry, utopie a lži, ubijí ty. kdo hlásali vysvobození a udržuje tak pořádek.

Ale s mefistofelským chechtáním se dívá na zničené ideály velikých lidí a velikých věků.

Štěstí ještě, že je chudoba relativní, že se řídí měrou potřeb a měrou intelligence. Že pro ty, kdo se jí oddají, ukončeným životem bez pozemsky dosažitelných ideálů, může míti jakousi cenu. Mohou býti Biasové a Diogepové a svati Františkové atd.. ale ti sem vlastně nepatří.

Ti dávají jistinu svého života na vysoký úrok příštího blaha, ať pravdivého nebo nepravdivého — o čemž nelze rozhodovati nám, neboť illuse — toto bohatství chudých — může býti daleko pravdivější pro nynější život než pravda. Zrovna tak v dobrovolné chudobě žije tisíce vynálezců, věnujících své síly a jínění své myšlence, nemajících ani té podpory jako pracovníci pro posmrtný život.

Že je chudoba nutná, se říká, a že jí třeba jako kontrastu k bohatství. A pak prý i chudí mnoho vykonali. Ale i to je omyl.

Chudí ovšem mnoho zmohli, ale ne více než bohatí. Neboť Edisonové pracují zrovna tak úsilovně dokud žijí z ruky do list jako jsou-li millionáři.

A tak nezbývá nic, než politovati těch, kdo v chudobě jsou a z ní sami ven nemohou a — podati jim, aspoň kde to jde, pomocnou ruku. Zdálo by se ale, že jednotlivec nic nezmůže i když chce a on tak často nechce z pouhé sobeckosti. Zde je ovšem nutno, aby jednotlivci dobré vůle pomáhali vytvořiti novou lepší společnost lidí dobré vůle.