O mimořádném vztahu studentů k profesoru T. G. Masarykovi

Profesor dr. Tomáš Garrigue Masaryk

Působení profesora Masaryka směrem dolů jako učitele bylo vzrušující. Celý jeho zjev elektrisoval universitní posluchačstvo.

Na jeho přednášky již v druhém roce se hrnuli posluchači všech fakult. To mohou dnes pochopit ovšem jen ti, kteří poznali zkostnatělé a zmrzlé poměry na staré universitě.

Mluvím jen o fakultě filosofické, kterou jsem sám poznal a řeknu hned, že jsem si mnoho let nesměl bez hořkosti vzpomenout na ta léta studií.

A to ani nechci mluvit o vědeckém životě české fakulty, ale pouze o poměru učitelů k žákům. Život v kolejích byl jako na střední škole, ne-li horší. Přednášelo se většinou „odtud—potud“ a posluchač neměl ani příležitosti ani odvahy zeptat se učitele na to, co mu vrtalo mozkem.

U profesora Hattaly v jeho kratochvilných hodinách nebyl nikdo ani zvědav; W. W. Tomek přicházel a odcházel přesně jako stroj, nepromluviv kromě přednášky ani slova. Profesor Kvíčala šířil kolem sebe strach jako mračný bůh. Tomek ponořen mimo školu s železnou vytrvalostí a obdivuhodnou pílí do dějin města Prahy, přijímal studentské návštěvy, ba i deputace, jež mu odevzdávaly diplomy čestného členství, jen v polootevřených dveřích na prahu své předsíně.

U Kvíčalů se všechno odehrávalo v kuchyni. Poněvadž býval profesor Kvíčala referentem o státních podporách a stipendiích, studenti se před ním třásli. Do smrti mi utkvěla v paměti scéna, jíž jsem zažil jednou za tuhé zimy na dvoře Klementina: Kterýsi posluchač měl cosi Kvíčalovi povědět a v krutém mraze smekl klobouk. Kvíčala nechal studenta projít celým dlouhým nádvořím s obnaženou hlavou, jakoby se to rozumělo samo sebou. Zima byla třeskutá, mrazivý vítr fičel po dvoře. Posluchač si netroufal dát klobouk na hlavu a profesor ho k tomu nevyzval.

V takovém ovzduší se ovšem divně vyjímal muž, jenž přišel z cizích universit a přinesl zcela jiné mravy a chování ke studentům v koleji i mimo kolej. Jeho přednášky a články byly nabádavé, zápalné a nikdy nebyly neomylnické.

V jeho semináři zdvihala se živá diskuse a po přednáškách dotazy. A u soukromého bytu se dveře takřka nezavíraly. Studenti chtěli se vyptat, chtěli číst — a v universitní knihovně nebylo tehdy potuchy po literatuře, kterou profesor Masaryk citoval a doporučoval.

Pozoroval jsem zblízka některé nápadné zjevy. Především studenti první čas, snad měsíce, profesoru Masarykovi nerozuměli. Slyšeli fakta, knihy, věty, o nichž dosud neměli potuchy, kdežto Masaryk u nich to všechno předpokládal. Teprve za čas počali chápat a s chvatem doháněli. Bylo to svědectví, že stupeň vzdělání absolventů našich středních škol byl značně nízký, že studentstvo málo četlo a vůbec se neobíralo vědeckými knihami. Ale zároveň se stávalo, čeho nebylo ani mezi nejstaršími studenty university pamětníka, že posluchači slyšeli ponejprv z úst profesora, že to nebo ono také neví, že to nebo ono není mu jasné a že proto by o tom měli všichni přemýšlet.

Takovým způsobem začalo Masarykovo posluchačstvo dychtit po vzdělání a zároveň necítilo tu žákovskou nicotnost, na niž bylo zvyklé. Zbavovalo se zaraženosti a strachu před vlastním volným projevem mínění a budilo samo v sobě sebevědomí. Po roce, po dvou, když se jednotlivci zabírali už do určitých oborů, profesor Masaryk je do nich zaváděl; těm, kteří se chtěli věnovat etnologii, literární historii nebo čemukoliv jinému, těm Masaryk shledával literaturu, podával návod, a vůbec se o ně všemožně staral.

Že tato práce nesla ovoce, bylo vidět už roku 1886, kdy byl sestaven předběžný kruh Encyklopedie. Většina mladších sil byli už posluchači profesora Masaryka. I na právnické fakultě zjevil se proti předešlým letům značný vzruch. Tam posluchači prvního roku byli povinni poslouchat tak zvanou praktickou filosofii, kterou přednášel Masaryk.

Profesor Masaryk v té praktické filosofii, maje před sebou mladé muže a ne děti, přednášel o vývoji rodiny, o státu a náboženství a beze vší pruderie mluvil o věcech, které se skutečně praktické filosofie také dotýkají. Na příklad o prostituci, jednoženství a mnohoženství, o Malthusově zákoně a t. d. Jak u nás v té době bývalo, začalo se proti Masarykovi pracovat potmě. Staří vlastenci nosili po Praze i po Vídni litografované ukázky z Masarykových přednášek, ukazovali s hrůzou na tu prostituci a kroutili hlavami, co že bude z mládeže, která na vysoké škole slyší o prostituci!

Až konečně nějaká starostlivá matka, nepochybně vousatá, poslala do Vídně ministerstvu vyučování žalobně psaní, že prý je plna starostí o svého syna, jenž na universitě slyší slovo prostituce. Samostatnost, nebojácnost a přímé vystupování profesora Masaryka nevykládalo se u nás jako výraz mužné a sebevědomé povahy. U nás mnoho sebevědomých mužů se pokořilo nebo bylo ubito hned po prvních nárazech na zeď. Jestliže však Masaryk se nedával ničím zastrašit, nelekal se koterií a bezohledně šel svou cestou, přičítalo se to jeho — nesmírnému bohatství.

O tom bohatství kolovaly po Praze povídačky jako v Tisíci a jedné noci. Jedni věděli najisto, že má za choť americkou milionářku, jiní cosi zaslechli o odkazu, jejž mu učinil jeho někdejší známý z Vídně a mluvili hned o statisících. Vím, že se dostaly i do studentstva zvěsti nejen o jeho vanderbildtovském bohatství, ale také o jeho štědrosti a mnozí spěchali, aby si u Masaryka vypůjčili na kolejné, na taxy, na rigorosa a na vše možné. Profesor Masaryk mi jednou přiznal, že si u mnohých nepoznamenal ani jména.

Česká mládež začala tehdy přeměňovat své základní názory. Pozorovala, že má a musí mít své vůdce jinde než posud, totiž tam, kde by byla vedena na dráhu vzdělání, práce a inteligence. Jejími vůdci se stávali ti, kteří pečovali, aby si osvojila obsah evropské kultury, kteří ji vedli k zápolení o hluboký obsah českého programu, kteří ji učili pochopovat vlastenectví i práci pro národ v jiném obsahu než dosud. A to činili mnozí učitelé obnovené české university. Tím se ovšem přesunulo vůdcovství mládeže z žurnalistiky na profesory, tím se připravoval zcela nový obrat ve studentském životě a ve studentských spolcích.

Česká universitní mládež se dosud nezúčastnila práce vzdělanostní (lepšího výrazu pro to neznám), nebyla dosud organisována na přirozeném základě svého povolání jako dorost národní inteligence. Bývala dosud jenom politickým činitelem a vlastně od roku 1848 jen zelenou ratolestí našich politických stran. Mládež bývala vhodným materiálem pro demonstrace nebo materiálem agitačním v soutěži mezi stranami. Jedněm se zapřahala do kočáru, chodila ve slavnostních průvodech, pronášela jim jménem dorostu na banketech přípitky a jiným pořádala kočičiny a vytloukala okna.

Profesor Masaryk staral se jako učitel také o to, aby česká universita brzy získala učebnice. Sám svým nákladem vydal pro posluchače roku 1885 Základy konkrétné logiky, třídění a soustavu vět. Mimo to jako vědecký spisovatel byl neustále činný: roku 1883 vydal spisek Počet pravděpodobnosti a Humova skepse, téhož roku vydal Blaise Pascal, život a filosofie, roku 1884 spisek O studiu děl básnických, přednášky, jež měl v někdejším americkém klubu dám u Náprstků. Přednášky O praktické filosofii kolovaly litografovány.

Mě osobně uvádělo ve zmatek všechno, co jsem o profesorovi Masarykovi v letech 1882 až 1885 poznával. Ačkoli se ve mně ozývala nad jeho činností krajanská pýcha, nemohl jsem se vzpamatovat a uvědomit si, je-li to skutečně ten muž, jehož jsem ponejprv poznal jako kvartán roku 1874 v sousední vsi svého rodiště na kněžských prvotinách pátera Fojtíka.

Je-li to skutečně ten muž, jenž přicházíval na naše studentská divadelní představení v Kloboucích, zatančil si a rád si s námi dobrými studenty zazpíval; je-li to ten muž, o němž jsem měl sice veliké mínění, poznav, že mluví tolika cizími jazyky, až mi připadal jako Mezzofanti, je-li to ten muž, jenž býval předsedou Akademického spolku ve Vídni, ale s nímž jsem zároveň vlastně vystoupil na literární kolbiště v almanachu moravské omladiny, v Zoře, roku 1876. Takový profesor! a já proti němu chatrný student, jenž při každém jeho slově cítil svou maličkost a neschopnost! Ostýchal jsem se docházet k němu, ač mladší studenti se k němu hrnuli, slovem býval jsem jaksi v jeho společnosti stísněn a deprimován, ač mne profesor Masaryk ochotně podporoval, jak mohl.

Tento pocit jsem měl po léta. A přece profesor Masaryk nebyl žádný bubák. Právě naopak, takového profesora jsem jaktěživ neviděl! O prázdninách střelec a lovec ryb, v Praze přehorlivý sokol. Vypadal spíše jako fešácký student, mladý, pružný, elegantní, hotový junák. Jdu s ním po ulici, rozmlouváme o českých dějinách, o krásném písemnictví — tu najednou přes ulici příkop, jak tam kladou plynové potrubí. Vyhledávám přechod, ale universitní profesor hup přes příkop. Student zůstal na druhé straně v porovnání s Masarykem jako starý podagrista. Profesor filosofie a skákat přes příkop!

Jaktěživ snad jsem nikoho neslyšel tak upřímně se smát, jak on se smával. Vždy býval veselé mysli a jeho humor překypoval zrnitostí.

Nebo když Masaryk někoho vytáhl na procházku, to ho prohnal. Z Královských Vinohradů přes Žižkov na Letnou a přes Hradčany zpět. To proletěl jako pták, a při tom se střídaly vážné rozhovory s žerty a smíchem. Inu, pořád člověk a žádný profesor. Pro mne, který jsem byl odchován brněnským gymnasiem a starou universitou, byl do té doby profesor něco, před čím se mám třást a stát v uctivé vzdálenosti naplněn hlubokou pokorou. Ale Masaryk:

Ráno na příklad ležíš a chrupeš tím nejlínějším a nejolověnějším spánkem, jejž mají všichni, kdo večer sedávají v kouři a puchu po Hospodách. Někdo zvoní. Listonoš, či kdo je ten nevítaný rušitel? Profesor Masaryk. Je šest hodin, on už se vrací z ranní procházky a chce ti něco říci. Tohle je universitní profesor, který chodí k člověku v šest hodin ráno? Jeho zdravé tváře se usmívají. Neomlouvá se, ani tě nekárá a již zase zmizel. Ale máš toho dost, rána kladivem čejckého kováře, u něhož se kdysi Masaryk učil, nemohla by déle člověka mrzet.

Pokaždé jsem si myslil, že bych se měl polepšit, ovšem kdyby cesta do pekla nebyla dlážděna samými dobrými úmysly. Kdyby aspoň on měl také nějakou slabost! Ale on nekouří, nepije, do hospody nechodí, vždy jen při práci a studiu. (Ostatně ani Masaryk na tuto ranní návštěvu nezapomněl a ještě mi, když jsem byl už pětasedmdesátiletý, vyčítal ty venkovské pruhované peřiny, které jsem měl od maminky. Dával to o mně k lepšímu: mladý pokrokový člověk a spí pod duchnou!)

Můj čilejší styk a také jiných mých vrstevníků s profesorem Masarykem nastal až v rukopisném boji. Co nás k němu všechny přitahovalo a vábilo, byla ovšem jeho vědecká a lidská osobnost. Nejvíc však ono kouzlo, jež bylo pro nás všechny v tehdejší společnosti docela nové, ta jeho upřímnost, veselá mysl, přímost, soucit a mravní čistota.

Masaryk jakživ nekličkoval, když chtěl někomu říci peprnou pravdu, někdy peprnější než pepř. Všechno přímo do očí, až se člověk prohýbal. Při tom však nedělal kazatele, nemluvil z patra, nedával sebe za vzor. Profesor Masaryk nikdy nesnesl falše, ale v jeho společnosti nesmělo také padnout dvojsmyslné slovo. Vší touto životní vážností podobal se v našich očích L. N. Tolstému. Proto mu v tak zvaném Obrhause říkali „duchovní pastýř“.

A přece vše, co jsem zde vypsal, abych aspoň přibližně naznačil jeho povahu, a aby mohl být pochopen vliv jeho osobnosti na nás a na mládež vůbec, je nedostatečné. Bylo by to nedostatečné, kdybych faktů uvedl ještě desetkrát tolik, neboť vliv profesora Masaryka neměřil se fakty, ale jaksi vyzařoval z celé jeho bytosti.

Všecko, co profesor Masaryk konal, zanechávalo dojem, jakoby nebyl rozvinul ani polovici síly, která je v něm skryta. Pořád člověk cítil, jakoby Masaryk ještě neřekl poslední slovo. A to, co činil, vypadalo tak přirozeně, lehce a hravě, že jsme si mysleli: Co to teprve bude, až on začne doopravdy!