O stoletém souboji mezi vysazováním stromů a pěstováním řepky v českých zemích

O důležitosti vysazování stromoví.

O důležitosti vysazování stromoví vůbec není — bohudíky! — dnes již třeba tolik šířiti slov. Poznání to vniklo a vniká stále v nejširší vrstvy národa zásluhou školy, uvědomělých jednotlivců ať zahradníků, rolníků či jiných, spolku hospodářských, okrašlovacích, ovocnických a zalesňovacích, časopisů hospodářských a zahradnických.

Láska a chuť k vysazování v lidu dřímala jen, bylo ji třeba jen probuditi. Vídáme dosud v zahradách stromy staré, mohutné; jsou to svědkové lásky našich předků ke stromu, jsou to ještě umírající pamětníci roboty.

Nastala však potom jakási ochablost po dobu 20—30 let; našli se hospodáři a to zvláště v úrodnějších krajích, kteří nemohli viděti u pole strom, kteří jen a jen měli na srdci i na očích řepu.

Jsou takoví ještě podnes a celkově se může tvrditi, že v „horách“ ač za poměru nepříznivějších se více sází než v kraji. Vidíme někde velké lány řepy, ale málo stromů, tak ku př. na Českobrodsku a jinde. Jak krásně proti tomu vypadají kraje slynoucí ovocnictvím.

Ač staly se očividné pokroky v posledních letech, přece ještě čeká nás, jako naše syny a i vnuky a volá povinnost nenechati místa, kde by mohl státi strom. Uspíšeným, ovšem také dobře promyšleným vysazováním vzroste národní majetek o miliony.

Vzrostou tím však i nové úkoly, jako organisace prodejní, zařizování družstev, zužitkování ovoce atd., které úkoly vyžadovati budou mužů celých. K vykonání všeho toho bude potřebí součinnosti a podpory hmotné okresu, země i státu.

Školky, jež v posledních letech vznikly a celkem dobře si vedou, a mají také v té příčině nemalé zásluhy, dovedou výrobu dle poptávky zaříditi a rozvětvená síť železniční umožní již, aby strom vnikl i do nejzazší vesničky. Čím výše stoupá kultura národa, tím je větší potřeba sazenic.

Veliký má vysazování význam národohospodářský, má velkou důležitost v příčině hygienické, povětrnostní, turistické, ba i sociální, důležitost místní i širší. Význam veliký, práce tuhá, přispějme k ní každý, kdo má příležitost, svou hřivnou.

Vysazování a pěstování rostlin a stromoví přináší každému, kdo se stal jeho přítelem, netušených radostí. Byl jsem často velmi pohnut nad srdečnými, někdy zrovna až dětinsky upřímnými, projevy těch mladých i starých, kteří s láskou a oddaností k stromu přilnuli.

Znám případy, že lidé nasytivše se všeho, co život v blahobytu podati může, konečně navrátili se z veselých společností a salonů k té přírodě, která je věčně krásnou, která neklame, která mluví k srdci toho, kdo jí rozumí...