Oslava dne Svatého Václava za časů Rakousko-uherské monarchie

Přilba svatováclavská.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Sv. Václava. 28. září.

Sv. Václav je poněkud báječným vírou, že neumřel skutečně, než že je kdesi ve vrchu skryt, aby jednou opět přispěl zemi české.

Je to zároveň úkaz báječné obrazotvornosti dob křesťanských vedené nadějí, že dobrému není souzíno, zahynouti, úkaz to téměř všeeuropský, co bergentrückung k. př. i Němcům dobře známý.

Bájí t. že Karel Vel. v hoře se kryje, jak i na Moravě „Svatopluka hledají.“ Každý vděčný národ ukrývá hrdiny své dobročinné alespoň v naději. Skutečně slulo Čechům křesťanským vše, co bylo dobré, svatováclavským.

Dnem sv. Václava světí se v Čechách hlavně posvícení, poslední to původně a opozděná bezpochyby slavnosť zážinek, nyní k účelu křesťanskému obrácená. Na Moravě zovou posvícení prostě hody. Obřady při posvícení jsou na mnoze podzimně, k. př. stínání kohouta.

Obřad týž viděl jsem sám v Záběhlicích blíž Prahy konati. Muž na polo v kata, na polo v kněze přistrojený kráčel vážně s převelikým mečem po dědině, následován jsa velkým davem lidstva. — Na oběť podzimnou káže i výraz německý: „heilige gemeinwoche.“

Na Moravě zvou k posvícení hosti své zvláštným pečivem, zvance jmenovaným, kteréž zvaným juž v sobotu zasýlají. Dívky rozdávají též už v sobotu hochům svým kytek rozmarýnových tkanicemi a třaslavkami ozdobených, s kterýmiž ráno i do kostela vstupují.

V Čechách hrají o sv. Václavě též na krále, nikoli však jako o letnicích na hrdého, než jen na chudého krále a na chudou králku. Písně při tom zpívané jsou velmi báječné:

„Naše králka bosa chodí, tluče nohy o kamení, bílé nohy v rose brodí, — čím nás nadělíte, to na zámky dáme, králi a královně podáme, králi vystavíme z kamení drahého, ze zlata čistého, králce vystavíme z pávového kvítí májového. Dary se jim život prodlouží, sv. Václav se vám odslouží.“