Otrocká práce našich předků aneb co skutečně znamenalo jít do Vídně na zkušenou

Čeští otroci.

V nedávném sezení říšské rady přišla k řeči jedna z velmi temných stránek českého života — tož houfné stěhování pracovného lidu, zejmena pak nedospělých hochů do Vídně, jak říká se na učení.

Je to jedna z ran, kteréž po dlouhou řadu lét hnisajíco seslabují národní náš život a tráví na národní naší cti.

Jest to moderní otrokářství, které drsnou rukou rve nedospělé hochy od chudobného ale stejně vřelého srdce matčina a z přísné péče otcovy, a jako stádo žene je do cizího města mezi lid neznámé cizí řeči, aby hledali a našli tu štěstí.

Ubozí takoví bílí otroci! Místo učení dostane se jim mučení a očistce, jen že po očistci tom zřídka dostanou se do nebe. Ke vší jiné práci vyjma řemesla jsou držáni, jsou posluhy, chůvami, cídiči bot, topiči, metaři, děvečkami, všechno v jedné osobě a mzda jejich: nevlídná tvář, ústrky, hrubá slova, bití, hlad, ostatní ty surové přídavky, s jakými nakládá se s otroky.

K řádnému učení ať řemeslu, ať školskému se nedostanou, a posílají-li je do škol, nemají mučení učenníci z toho jiného prospěchu, nežli že se poněmčí a národu svému odcizí. Když pak stanou se tovaryši, když tedy vyváznou z nej nižšího otroctví aspoň k jakési samostatnosti, nemívají obyčejně ani vzdělání, ani rozumu, ani mravné síly dost, aby stali se řádnými, spořivými pracovníky, neboť jiskra mravnosti a bázně boží, kterouž matky české do srdce jim vložily, nebyla ani ve škole ani jinou svědomitou rukou pěstěna, ona uhasíná, a mravní bahno velkoměstské udusí ji nu dobro.

Jsou ovšem výminky čestné pro jednotlivce, ale i tenkráte pro nás nepotěšitelné. Neboť jestli jednotlivec vlastní silou stane se , spořivým a řádným řemeslníkem, jestli nějaká vdova nebo dcera mistrova učiní z něho dokonce mistra, kterýž domůže se jakési zámožnosti, jaký prospěch z toho pro rodnou zem, jaký pro národ, z něhož pošel? Pozbývá nezbytečně národnosti své, zapomene dokonce i na mateřský jazyk a neli on, jeho děti na jisto jsou úplní Němci.

A to opakuje se každý rok v tisíci případech! Neníliž to vážná otázka národa našeho, kteráž zasluhovala by, aby našinci pilně k ni přihlíželi a snažili se zlo v koření zahubit?! To žádnému národu nemůže býti ku cti, když v jeho řadách verbují se otroci!

Tak píše „Pos. z Prahy.”

A víte jakým prostředkem chtěl moravský kněz Weber, poslanec na radě říšské, té zubožené mládeži české pomoci?

Českými bohoslužbami a vyučováním náboženství v jazyku českém! Tedy těmito chatrnými ba zhoubnými prostředky měla by se tím nebohým chlapcům, těm českým otrokům poskytnouti úleva?!

Nikoliv českými školami národními, nikoliv školami pro učedníky, nikoliv školou průmyslovou, kde by se jim vštěpovala láska k vzdělání a duch jejich vědomostmi obohacoval — ale náboženstvím v jazyku českém do nich cpaným měla by se ta mládež vzdělávati, ušlechťovati a na řádné občany a lidi vychovávati.

Zrovna tak, jako za dob panování otroctví v jižních státech. Otrokáři otrokům svým nestavili školy, ale kostelů a kněží opatřili jim hojnost. A proč? Školy by byly ohrozily zlořád otroctví, ale náboženství jej chránilo a téměř posvátným a tudy, nedotknutelným činilo.

Těm chlapiskům ve flandách nejedná se o nic, než aby si z každého tvora lidského vychovali žoldnéře samospasitelné víry — a k tomu netřeba vzdělání a tudíž ani škol; kostely a opakující hodiny již dostačí.

A české časopisy jsou bud’ tak krátkozraké, buď tak zbabělé, že ten sobecký záměr kněží ani neprohlíží anebo — což horšího, jej dokonce schvalují, jako zmíněný Pos. z Pr., který žádost Weberovu nazval zrovna tak spravedlivou jako — horribile dictu — neustálé volání po českých školách.