Pražské plovárny a plavci v dobách Rakousko-Uherska

Zábava v bazénu.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Na plovárně

Pozorujeme na žofínské plovárně už několik dnů, že je vyšší voda, ačkoliv skoro měsíc nikde řádně nesprchlo.

Lámali jsme si my mudrci hlavu, čím to asi je, až plavčík na to přišel: Bodejž by voda nestoupla, když od Podola až k Modřanům se koupá tisíce lidí a mezi nimi hodně těch, kteří přece něco vody vytlačí!

Plavčík zašel si až ve své nadsázce do Podola, ale nemusil jít tak daleko; mohl zůstati hned vedle v sousedství, v plovárně pro dámy. Tam je totiž (chraň bůh, aby si někdo myslil, že chci snad říci ukrutně mnoho dobře živených dam), takový nával — vím to arci jen ze zcela spolehlivých úst — že v jedné kabině se svléká třeba patnáct dam, a v basinu, sotva tak velikém jako podstavec sochy sv. Václava, ustavičně jich do sebe vráží dobrých sto. O nějakém plavání není potuchy — což je konečně starý, léta už se opakující stesk na nedostatečné rozměry plovárny.

Nebylo by však třeba toho hubování, kdyby naše dámy trochu ve větším počtu aspoň se snažily naučit se plavat. Pak by jim široká a čistá dnes Vltava mezi Střeleckým ostrovem a Žofínem jistě stačila i kdyby jich bylo desetkrát tolik.

Ale je to vůbec zajímavý zjev, jak málo lidí v celku umí plavat!

Platí to stejně o mužích a sice i o takových, kteří dovedou horovat pro celou řadu jiných sportů, hrají výborně tennis i football — ale kdyby je hodil do vody, utopí se jako koťata. V míře mnohem větší je to s krásným pohlavím. Nesetkal jsem se v životě ještě se slečnou, která by neuměla tancovat; za to ale setkal jsem se s osmi z desíti, které nevlezou za nic na světě do vody hlubší pod kotníky, protože neumějí plavat.

Na skluzavce.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

A protože nikdy neslyšel jsem, že by tancování někomu zachránilo život, ale naopak v mnohých případech slyšel jsem to o plování — mám za to, že bylo by rozumno tomuto potřebnému a zdravému sportu ve výchově naší mládeže věnovati trochu více pozornosti.

Není nic snadnějšího než v mládí naučit se plavat, a je radost podívat se na plovárně na hošíky sotva desítileté, jak čiperně a odvážně si počínají. Jsou to, bohužel, jen ojedinělé, vzácné výjimky, které lze přičíst na vrub rozumné výchovy rodičů.

Na těchto dětech právě, osmahlých už dnes do ruda, je vidět, jaký blahý účinek má voda, slunce a vzduch. V neposlední řadě i na samostatnost jejich a energii pro další život toto utužení má blahodárný vliv. Všichni ti hoši jsou smělí a nebojácní na rozdíl od zakřiknutých, vody se bojících dětí.

Ačkoliv mnoho už v tom směru je překonáno, přece je pořád dosti obav plných rodičů, kteří by za celý svět dítě nepustili do vody, aby prý nenastydlo, neutopilo se, nedostalo prašivinu (!) a z jiných podobných, namnoze tuze zpozdilých příčin. Je to skoro jako do nedávna s očkováním: lidé musí dostat dříve neštovice, aby se dali očkovat, nebo musí se jim to nařídit, aby pochopili, když už ne v zájmu svém, tedy v zájmu celku nutnou dobrou věc.

Plování dalo by se systematicky učit tak, když by se prostě stalo součástí tělocviku a když by někde na příhodném místě zřízena byla školní plovárna, kde by se všechny pražské školy pěkně vystřídaly. Mělo by to také u mnohých dětí jistě dobrý vliv na čistotu a tím i na hygienu ve škole a v rodinách.