Překvapiví zloději ve zlatém dole a jejich smutný konec

Psi a malá štěňata.
Historický obrázek kolorovaný serverem Bejvávalo.cz, původní autor neznámý.

Psi pašovali zlato

Stráže kolem jihoafrických zlatých dolů

Proti armádě čtyř set tisíc dělníků, zlatokopů, je pět set detektivů bezmocný hlouček. A právě asi čtyři sta tisíc dělníků zaměstnávají proslulá jihoafrická naleziště zlata, v nichž se těží zrnka a valounky zlata z písku pouště, nebo se dobývá zlato v nejhlubších dolech světa, z drcených hornin, obsahujících zlato a propíraných v moderních ryžovacích strojích.

Ze čtyř set tisíc jihoafrických zlatokopů je třistašedesát tisíc černochů, kteří ještě před několika desítiletími nevěděli, co jsou peníze a co je zlato, ale dnes jsou posedli jedinou myšlenkou, co nejrychleji zbohatnout a dostat se na roveň bělochům, pod jejichž dozorem pracuji.

Větší část této čtyřsettisicové armády pracuje za podmínek zdravotně velmi nepříznivých, ale mzda je za to poměrně vysoká. Po několika letech práce v dolech má každý černoch dost peněz, aby se mohl vrátit do své vesnice, koupit si několik žen a stádečko dobytka a zbytek života spokojeně prozahálet. Mnozí se však stanou takovými důchodci nápadně brzy; potom je jasné, že se jim podařilo ukrást zlato. Tomu mají právě bránit detektivové.

Pro pět set lidí, jimž je dozor nad zlatými doly svěřen, je to veliká úloha. Zlatá pole byla před lety obehnána ostnatým drátem a protože dělnici žijí ve svých chýších uvnitř ohrady, domnívala se společnost, že udělala proti krádežím dost. Ostnatý drát bránil dělníkům v útěku a při východu legálními vraty se musí podrobit tělesné prohlídce.

Brzy však se ukázalo, že si černoši nic nedělají z toho, prolézt ostnatými dráty, když mohou vynést zlato, které při práci schovali. Naleziště zlata byla potom obehnána drátem, nabitým elektřinou, ale tu se k obecnému překvapeni dostávali ještě černoši přes ohradu. Touto cestou je dnes útěk naprosto nemožný.

Kdo chce z tábora, musí některou branou, jež jsou ovšem stále hlídány. Černoch, kterému byla povolena vycházka, musí se úplně svléknout, aby nevynesl zlato v šatech a mimo to dát se prosvítit roentgenovými paprsky, zda nespolkl nějaké zlato.

Provinilci se musí podrobit ještě krátké kůře s ricinovým olejem, po níž se obyčejně zapřísáhnou, že se příště nedotknou cizího majetku. Někdy však musi být provedena i operace žaludku, když některý černoch spolkne příliš velký valounek zlata. V takových případech byly vyoperovány kusy i 118 gramů těžké.

Když se poznalo, že se zloději boji roentgenového obrázku víc, než všeho ostatního dozoru, považujíce jej za mocné kouzlo, zavedlo se prostě soustavné prosvěcování dělníků podle určitého klíče, takže alespoň jednou za měsíc přijde každý na řadu. Nikdo při tom neví, kdy na něho právě dojde; může se stát, že má tři neděle pokoj a potom tři dny za sebou přijde na prohlídku. U koho se najde zlato, musí je napřed vydat, třebas i operací, a potom ho ještě čeká trest. Když se prováděl několik měsíců soustavně tento způsob dozoru, odvážil se už sotva nějaký černoch vynášet z tábora zlato.

Nedávno se však zjistilo, že se zase dostane zlato nelegální cestou z tábora ven. Detektivově pozorovali všecky podezřelé bedlivěji nežli před tím; objevovali se nenadále u dělníků v hloubce dva tisíce metrů, dohlíželi při pračkách, postavili stráže u nalezišť v písku na povrchu a tak brzy zjistili, že někteří černoši tu a tam pokradmo uschovali něco ve své zástěrce.

Detektivové je nechali, spoléhajíce, že je dopadnou při vycházení z tábora. Ve vratech prohlédli zloděje se všech stran — a nenašli nic. Ale mimo tábor se objevovalo stále víc zlata. které se dostalo z nalezišť ven pokoutně. Byla to záhada, jejíž řešení naléhalo tím více, čím častěji pozorovali detektivové černochy při jejich tajemném schovávání nálezů.

Až se našlo čirou náhodou. Před tím si nikdo nevšiml polodivokých psů, kteří se potloukali v táboře zdánlivé bez pána a byli rádi viděni. Byla to zdravotní policie, hubící krysy a čistící tábor od odpadků, které by hnily, a zapáchaly. Psi ovšem pobíhali také mimo tábor a probíhali vraty, aniž se o ně někdo staral. Až jednoho dne náhodou zahleď člen detektivního sboru psa, který namířil k chatrči, stojící mimo tábor.

Detektiv si připomněl vzrůstající krádeže z poslední doby a psa zastřelil. Při podrobně prohlídce našli u psa pod břichem přivázaný sáček s 86 gramy zlatého prachu a v psově žaludku valounek, těžký 11 gramů. Majitel si psa vycvičil tak, že hned po nakrmeni běžel domů a odváděl příbuzným zlato, které pán v dolech ukradl. Valounek, který byl nalezen v psově žaludku, sežral pes s kusem masa.

Na druhý den byla uspořádána velká štvanice a všichni psi v táboře byli postříleni.